Chaplinova báseň, která není od Chaplina

Následující text je připisován Charliemu Chaplinovi, který jej  údajně 16. dubna  1959 přednesl na oslavě svých sedmdesátých narozenin. S nemalou pravděpodobností však nebyl jeho autorem, i když v obecném povědomí je s touto básní spojován. Podle zasvěcených neodpovídá charakteristice jeho psaní a také působí velmi mladistvým (takřka New Age) stylem. Autorství je ponejvíce přisuzováno Alison McMillenové.

 

Jakkoliv byl či nebyl přívržencem, resp. anticipátorem*, Vodnářského věku (vyznačujícím se nutkavým pátráním po duchovních pravdách):-), jedná se o velmi kvalitní pohled na naše bytí, a to zformulovaný s lehkostí vědoucího.

České překlady se od sebe lišily, toto je jejich kompilát s mými drobnými korekcemi. Ať se však dosadí téměř libovolná slova, je to stále paráda. 

 

* Nemohla jsem neužít slovo, které bylo oblíbenou mantrou na katedře filosofie VŠE, i když se dá podstatně fádněji vyjádřit jako předchůdce:-). Ještě jsem zvažovala "znalecky" užít i slovo ontologie (nauka o bytí), ale to Chaplinovi skutečně udělat nemůžu:-).

 

 

Když jsem začal milovat sám sebe

 

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mě pouze varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká AUTENTICITA.

 Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není ani vhodná doba, ani na to ten člověk není připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká ÚCTA.

Holčičí hold dvěma milým knihám

Margarett Mitchell: Jih proti Severu (Gone with the Wind), první vydání v r. 1936.

Román, který dokáže postavit na nohy (zásluhou odolné a v tu kterou dobu více či méně bezzásadové hrdinky), opticky zmenšit vlastní problémy. Na přebalu vydání výtisku z roku 1991 stojí psáno, že román „od dob svého vydání pomáhá žít lidem, kteří přišli o všechno“. Paní knihovnice mi říkala, že u nich v rodině si jej ženy vždy braly jako četbu do porodnice.

Má v sobě kouzlo starých časů, přesmyků mezi lopotnou prací na venkově a luxusním světlem salonů i vzrušením ze slavnostních plesů, mezi modelově galantním chováním gentlemanů a bezskrupulností spekulantů se šťastně životaschopnou povahou. 

A samozřejmě nese v sobě motiv temného, zkušeného a zajištěného muže se složitou minulostí pocházejícího z vyšších vrstev, s nimiž však ztrácí kontakt, a který je, což je nejpodstatnější, vlastním založením solidární a na pravdě si zakládající člověk. To my ženy oceňujeme i u byronovských figur pana Rochestera z Jany Eyrové, Maxima de Wintera z Rebeccy (Mrtvá a živá) a snad i pana Darcyho z Pýchy a předsudku s důrazem na jejich výjimečnost, nepředvídatelnost a skrývané silné city, dávají nám víru v průměrnosti se vymykající muže.

Pamatuji si, jak jsem knihu četla po prvním polistopadovém vydání zkraje devadesátých let vždy dlouho do noci a ráno bývala překvapená, jak jsem mohla v tak zajímavém místě přestat. Natahovala jsem odchod z domova do školy do poslední možné minuty. To způsobilo, že jsem čarovnou pasáž návrhu k sňatku jen rychločetla a ve škole přemýšlela, jestli to skutečně mohla být omračující pravda.

Později jsem se román téměř naučila zpaměti, oživila jsem si ho po letech četbou v angličtině, což bylo náročné (zejména transkripce mluvy černošských otroků), ale díky topografické paměti souslednosti textu v češtině jsem ho s trochou šizení vstřebala jako elixír mládí. U této knihy jsem mnohokrát litovala, že jsem ji už přečetla a nemůžu tak znovu příběh prožívat jako poprvé.

Chci-li věřit, že každý na tomto světě má svůj úkol, i kdyby to znamenalo říci včas jednu větu, tenhle román mi to plně potvrzuje. Pro Margarett Mitchellovou bylo její zdejší úlohou napsat tuto knihu. Po úrazu následkem autonehody musela dlouhodobě ležet a po první snaze o odvedení myšlenek psaním rodinné kroniky pokročila k tvorbě románového příběhu, k němu znala jen konec a musela objevit jeho začátek.

Román psala poctivých šest let, vycházela z rodinných vyprávění, která si potvrzovala dohledáváním všemožných údajů a nesmlouvavě korigovala k podstatě sdělení. Po vydání a okamžitém úspěchu knihy už v psaní nepokračovala a snažila se udržet pozici v ústraní, kde po třinácti letech na základě další nezaviněné nehody zemřela jako autorka jediného (krásného) díla.

 

Vše má svůj čas

Uvádím známou a krásnou biblickou báseň z Knihy Kazatel. Rozpomněla jsem se na ni v souvislosti s (zase) četbou knihy Roberta Fulghuma, který ji vložil do části věnované (jak jinak než) pohřebním rituálům. Škoda, že se málokdy objeví v jiném (čti nekrematorijním) spojení.
 

Vše má svůj čas

 

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:

Je čas rodit se a čas umírat,
čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat,
čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.

Zlé věci, které mně (přecejen) pomohly

Velmi se bojím špatných věcí. Stanou-li se, propadám návyku vztekobrekové litanie, že nejenže musím tolik záležitostí urgentně a výlučně obhospodařovat a k tomu ještě teď tohle.. Při slově problémová situace mi mj. vždy naskočí, jak jsem v bývalém bytě podvakráte čelila živelné pohromě vyvalení sazí, fuj (halt staré připojování karmy do komínového průduchu). Jednou se to bonusově stalo, když jsem se kolem půlnoci nepříliš křepce navrátila ze služební cesty.

 

Musím ale doznat, že mi se mi stále občas v hlavě mihne myšlenka, nijak vzácná, ale posilující, tj. že kdyby se potíže nestávaly, člověk by se mnoho nenaučil a daleko nepostoupil. To občas říkává jedna známá a je to k věci.

 

Tak jsem si zkusila sumarizovat výchovné špatné věci, které nastaly u mě:

 

1. Vyhazov v samém konci zkušební doby v jednom úseku státní správy. Ač mi to připadalo skutečně zlé a nespravedlivé, když jsem po vyříkávací schůzce s nadřízenými a agilní kolegyní slzela bezmocí na záchodě (to je u mě docela frekventovaná víceúčelová místnost), proč že se mě nikdo nezastal, nakonec se i toto obrátilo v dobré.
Hned za týden jsem byla přijata do nového zaměstnání, kde panovala podstatně otevřenější a smírnější atmosféra, a já si oddechla s vědomím, že už se nadále nemusím popasovávat se zasetou nedůvěrou a napětím a nedejbože přejímat obdobné vzorce chování

 

2. Ač bych tomu nikdy nevěřila, s třicetiletým odstupem musím říci, že jsem vděčná rodičům, že nás vysílali na letní dětské tábory. Když jsem odjížděla na první z nich, a to rovnou 4-týdenní, ocitla jsem se v pasti strachu a opuštěnosti a mohla být ilustrativním příkladem mentality dítěte jedoucího např. v roce 1943 z nádraží Praha-Bubny na výlet do Terezína (kde v té době byli dětští psychologové?, myslím u mě:-().
 

Nebyla jsem ani sociálně zdatná (naštěstí jsem tam byla se sestrou), ani sportovně založená, ani šikovná, ani samostatná a ani učenlivá. Z celotáborových etapových her, nauce o tábornických dovednostech (pro znalce: zakládání ohně v silném dešti, uzlování a rozuzlování, poznávání exotických rostlin, zatínání sekyrky do svinsky kluzkého špalku přivázaného na laně v potoce a obsesivní porucha kontroly obsahu krabičky poslední záchrany neboli KPZ), nočních poplachů a následného hbitého balení pohotovostního zavazadla, jakož i tvorby rukodělných výrobků jsem se poctivě snažila všemožně vymanit a s železnou pravidelností se vyskytovala na marodce.
 

Po letech ale musím konstatovat, že mě ty tábory skutečně a nevysvětlitelně vnitřně posílily a je mi svým způsobem líto lidí, nad nimiž se jejich empatičtí rodiče slitovali a nikam je nedelegovali. Připadá mi, že jsou o hodně zážitků a vjemů ochuzeni a myslím, že už to lze těžko v pozdějším věku dohnat přičinlivým outdoorovým způsobem života (a nakupováním ve všech těch pěkných obchodech). S nostalgií jsem vděčná za to, že jsem si odžila (a již s radostí praktikuji jen v naprosto výjimečných stavech) střet se skautskozálesáckou realitou a vím, že je to moje další, pořádně schovaná, nouzová zbraň.
 

A také myslím si, že se těžko kdy dočkám obdobné endorfinové smršti radosti a úlevy, jako když jsem se po odsloužené noční hlídce vpasírovala zpět do teplého spacáku, dostala povzbuzující pohled s obrázkem pejsků od babičky, vyslechla jsem si klíčové drby o vedení na společných latrínách či se nacpala k prasknutí sladkostmi na výletě do Humpolce (sladké bylo v prostoru tábora zakázané).

 

(Skoro) nejlepší báseň

Uvedu sem krásnou báseň If (Když) sepsanou Rudyardem Kiplingem roku 1895, poprvé byla vydána ve sbírce Rewards and Fairies v roce 1910. Pravděpodobně nezdařilejší česká verze byla publikována ve sbírce Písně mužů v překladu Otokara Fischera roku 1946. Je to velmi krásně a poctivě napsané.

K této básni jsem se dostala skutečně zvláštní cestou, četla jsem o ní v knížce Bridget Jonesová - S rozumem v koncích (a pak, že se z odlehčených knih nic nenaučí). Narážky na ni se opakovaly v části věnované Bridgetině pobytu v thajském vězení coby její záchranné krédo:

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen sám, že nejsi bezhlavý..

"Ach bože můj, Ach BOŽE MŮJ. Popravuje se v Thajsku pořád stětím?...
Nesmím věšet hlavu. Musím na to přestat myslet. Asi si přečtu báseň, ale pokusím se přeskočit první dva verše.."*

Jsem za setkání s touto básní velmi vděčná, jen je škoda toho zdržení, kdy mě dlouho míjela, ani ve škole jsem o ní neslyšela. Moc hezké je také pustit si video s anglickým přednesem Michaela Canea či lidsky psychologickým rozborem Vladimíra Smékala.

Když... v překladu Otokara Fischera

 

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

Aktuální vědomé radosti

Jako protiváhu ke své smutnící povaze nápravně uvedu pár věcí (přesně 3), které mě potěšily a na které je (alespoň pro mě) prospěšné se zaměřit. Jsou to:

 

Úspěch sbírky Kočičí přání (www.kociciprani.cz), kde jsou souhrnně uvedeny všechny kočičí útulky a depozita, které chtějí na akci participovat. U obrázků jednotlivých koček jsou uvedeny dárky s odkazem na e-shop k zakoupení, ale lze poslat jen peníze na dárek nebo koupit osobně a doručit a nebo prostě přispět menší částkou do mističky (na krmivo do útulku).

Jsem moc ráda, že se sbírka úspěšně o velikonocích a vánocích opakuje a výsledkem jsou dobré částky. Vím, že jsou i jiná témata, ale já mám kočky ráda (psy samozřejmě taky) a mám pocit, že se na ně při charitách trochu zapomíná. Je prima, že organizátoři tuhle akci vnesli do internetových vln a hlavně že lidé přispívají.

 

 

2. Náš nový pes, který je navzdory své váze 3,5 kg (původně 2,8 kg) přírodním úkazem. Získali jsme ho takřka omylem, protože takhle umolousaného a zablešeného toulavečka by si těžko přiměřeně soudný člověk (vlastnící již jednoho psa) vzal k sobě do auta, navíc teprve při cestě na Moravu, z níž následuje zase návrat zpět

Moje oblíbené knižní vzpruhy

10 plus 10 knížek, které dokáží člověku pomoci v chmurách i bez nich. Rozdělila jsem je na knihy klasické (prostě reprezentativní:-)) a knihy obecně těšící.
Byl to skutečně obtížný výběr (ale když už jsem si stanovila ty topteny...). Nu, vidím to takto:

Mezi klasické knihy, k nimž se čas od času obracím, patří těchto deset:

1. Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano (...trotzdem Ja zum Leben sagen: Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager), první vydání v r. 1946.

Jedná se o kvalitní esenci bytí, zahrnující možnost volby (svobodné vůle ke smyslu) v každé situaci, tedy i v koncentračním táboře. Má pozitivní náboj, vyzývá ke smířlivosti, odvrací od pomsty.
 

2. Oliver Sacks: Muž, který si pletl manželku s kloboukem (The Man Who Mistook His Wife for a Hat), první vydání v r. 1985.
U této knihy o všemožných typech neurologického postižení jsem ocenila laskavé pochopení autora/lékaře pro své pacienty a zároveň jsem se naučila, že úrovní vnímání stejně tak jako spravedlnosti je mnoho.

3. Elisabeth Kübler-Ross: O smrti a umírání: Co by se lidé měli naučit od umírajících (On Death & Dying), první vydání v r. 1969.

Jednalo se o moji první knihu explicitně s touto tématikou, mimořádná je svým širokým pohledem na nemocné, který zdůrazňuje i duchovní stránku.
 

4. Tomáš Halík: Co je bez chvění, není pevné, první vydání v r. 2002.
Ačkoliv jsem autora do doby přečtení knihy (rok 2004) nijak zvlášť ráda neměla, moc se mi líbila (i autor), potěšila mě možnost jiného pohledu na utrpení (zážitek z Indie) a nevěřící Tomáše.
 

5. Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě (Gut mit sich selbst umgeben), první vydání v r. 1995.
Autorovy knihy mi přijdou dosti podobné (ale nejsem znalec), tahle mě však zaujala, je milá, nesamolibá, užitečná a pozitivní.
 

6. Umberto Eco: Jméno růže (Il nome della rosa), první vydání v r. 1980.
Toto dílo je známou klasikou, zaujaly mě věrně podané reálie středověku, chytré argumentace jednotlivých postav i luštění tajemství.
 

7. Robert Graves: Já, Claudius (I, Claudius), první vydání v r. 1934.
Krásná kniha o římské společnosti, lásce k historii a vladařské ctižádosti. Doporučuji i audioknihu, kde hlavního hrdinu (včetně klopotně koktavé řeči) namluvil Viktor Preiss.
 

8. Charlotte Brontë: Jana Eyrová (Jane Eyre), první vydání v r. 1847.
Tuto knihu jsem četla mnohokrát (tak desetkrát..), mám ji moc ráda nejen pro její romantičnost, ale zároveň i životní poctivost, pokoru a samostatnost hrdinky. 
 

9. Olga Spalová: Malá světová obrazárna, první vydání v r. 1971.
Jednalo se zřejmě o moji první knihu o umění (důrazně doporučovanou mojí babičkou). Výklady k jednotlivým obrazům jsou krásně napsány, jen je škoda, že už dlouho nevyšla a musím se spokojit se starým výtiskem.
 

10. Rudyard Kipling: Když (If), báseň napsána v r. 1895, první vydání in Rewards and Fairies v r. 1910, české vydání in Písně mužů v překladu Otokara Fischera z r. 1946.
Ačkoliv básním moc nerozumím a nevyhledávám je, setkání s touto bylo pro mě nádherným úkazem. Je to prostě krása.

 

 

Knihy těšící zahrnují tuto desetici:

1. Forrest Carter: Škola Malého stromu (The Education of Little Tree), první vydání v r. 1976.

Jedná se o pojednání o výchově chlapce indiánskými prarodiči, která se střetává s oficiálním postupem nárokovaným státem. Trochu potom zarazí, že to byla navzdory původnímu tvrzení jen čirá fikce. Na každý pád je to hezká kniha a autor jejím sepsáním vytvořil mnoho dobrého.
 

2. Jan Guillou: Cesta do Svaté země (Vägen till Jerusalem), první vydání v r. 1998.
Kniha mě nadchla podrobným popisem života v klášteře, kde vyrůstal hlavní hrdina, přesnou balancí mezi duchovní (zajímavé rozhovory s představeným) a světskou výchovou. Další vývoj pobytu ve Svaté zemi, rozvedený v dalších dvou knihách, už mě ale tolik neoslovil.
 

3. Margarett Mitchell: Jih proti Severu (Gone with the Wind), první vydání v r. 1936.
Krásný historický román, který dokáže postavit na nohy, ne nadarmo je na přebalu výtisku z roku 1991 psáno, že  „od dob svého vydání pomáhá žít lidem, kteří přišli o všechno“.
 

4. Daphne du Maurier: Mrtvá a živá (Rebecca), první vydání v r. 1938.
Přestože bývá tato kniha považována za temnou a proslavilo ji Hitchcockovo zpracování, nejeví se mi tak, naopak na mě působí pozitivně a dává víru v to, že upřímnost a poctivost hrdinky může být klíčem k lásce i smíru, navzdory překážkám. Hezká variace Jany Eyrové s odlišným morálním vyzněním.
 

5. Grace Metalious: Peytonův Hrádek (Peyton Place), první vydání v r. 1956.
Skandální román své doby, jsou v něm nenásilně vykresleny temné stránky obyvatel maloměsta v Nové Anglii, vlastně jsem se z tohoto zdroje dozvěděla, co vše je vlastně sociálně  možné, ale neublížilo mi to:-).
 

6. Robert Fulghum: Od začátku do konce: všechny naše životní rituály (From Beginning To End: The Rituals Of Our Lives), první vydání v r. 1995.
Jak je u autora zvykem, jedná se o krátké a příjemné vyřčení důležitých věcí, kterým člověk v životě neujde. Oceňuji otevřené přiznání si reality smrti a přípravy na ni včetně výběru hrobového místa a instrukcí k pohřbu:-).
 

7. Lorna Byrne: Andělé v mých vlasech (Angels in My Hair), první vydání v r. 2008.
Autobiografické vyprávění autorky o celoživotním setkávání s anděly, které mně hodně dalo. I když to racio popírá, já jejímu příběhu věřím. Zároveň jsem alespoň trochu pochopila roli andělů a jejich velmi jemného působení v našich životech. Naslouchání je jen na nás.
 

8. Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíc litujeme (The Top Five Regrets of the Dying), první vydání v r. 2011.
Knižní vydání původního běžného blogu mi dokazuje, že dobré věci se vždy nakonec mezi lidi rozšíří. I když je to stylisticky někdy trochu neobratné (prostě neknižní), je to otevřené, nepřikrášlované povídání o posledních pocitech a soudech umírajících. Tato kniha mi spojila několik jiných informačních proudů do potřebného celku.
 

9. Louise L. Hay: Miluj svůj život (You Can Heal Your Life), první vydání v r. 1984.
Toto byla v devadesátých letech moje první kniha s esoterickou tématikou. Možná to někomu přijde moc americké, já paní Louise jsem však moc vděčná za pojmenování potřebnosti nepodmiňované lásky.
 

10. Elsa Parker: Astrologie a její upotřebení v životě (Astrology and Its Practical Applications), první vydání v r. 1927.
Tuto knihu považuji za nejlepší astrologickou syntézu, kterou jsem kdy dostala do rukou. Často, když si potřebuji uvědomit horší stránky své povahy nebo povahy druhých, hledám zde přiléhavou radu či vysvětlení.