Pražská potěšení k inspiraci

Jako původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:

 

 

 

1. Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
2. Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.

Pozdravy ze záhrobí (objevená povídka)

Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.

 

Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl," povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho."

„Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane," pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas."

 

Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.