Proč jen jsme tak zlí?

Poslední dobou se mi sešlo několik pojednání o zlu a nenávisti. Se smíšenými pocity jsem se dívala na videa o Milgramově experimentu a zhlédla rozhovor Jana Krause s Tomášem Radilem, emeritním profesorem přeživším Osvětim-Březinku a věnujícím se fenoménu nenávisti ve společnosti, a prokládala obé seriálem Dům z karet (House of Cards).

 

Jak se stavíme k cizí bolesti?

 

Na tuto otázku odpovídá Milgramův experiment, sledující reakce dobrovolníků, kteří mají povinnost pod odborným dohledem a na cizí zodpovědnost ubližovat druhým lidem. Bohužel více jak 60 procent lidí se nedokáže zachovat správně a vědomě uštědřuje elektrické rány, které mají druhé stimulovat k vyšší koncentraci a paměti. Zní to jako nesmysl, protože nikdo by na tuto učební metodu nepřistoupil, ale jedná se o reálné výsledky šetření, které bylo poprvé provedeno v šedesátých letech na Stanfordské univerzitě a později mnohokrát opakováno s obdobným závěrem.

 

Odkaz ke sledování videa o původním experimentu: https://www.youtube.com/watch?v=1HcMWlnTtFQ

Starý cikán a čert (na motivy rumunské lidové pohádky)

Mnoho již vody uplynulo v Dunaji od té doby, kdy se stalo v daleké rumunské zemi to, o čem si budeme vyprávět. Vody byly tehdy čisté, ale plné vodníků, z lesů bylo slyšet volání hejkalů, na pasekách tančily lesní divoženky a čerti byli na světě častými hosty. Tehdy se uprostřed divokých hvozdů v údolí vedoucím Karpaty usadil cikánský tábor. Večer, když seděli nedaleko svých ubohých, plachtou zakrytých, vozů u ohně, který vrhal mihotavé stíny na stromy, za kterými se rozprostíraly hvozdy plné medvědů, vlků, jelenů, srnců a jiné zvěře, vyprávěli si o pověsti, kterou slyšeli, když projížděli městem Rimnicu Vilcea (Rimniku Vilčea). 

 

V nedalekých skalách je prý jeskyně plná pokladů, které tam ukryli loupežníci, kteří v tomto kraji kdysi řádili. Všichni ztichli a zamysleli se, jaké by to bylo, kdyby ten poklad nalezli: to by byl konec s nouzí a bídou, které na ně stále doléhaly.