Odpouštění - Opouštění

 

Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.

 

Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.

A nic na tom nemění, že se mu strategie nakonec nevydařila, bylo to prostě moc těžké. Sama jsem to zkoušela v odmocninách náročnosti v zaměstnání a také se nedařilo, ale jsem za myšlenku sugesce velkorysosti odpouštěním moc vděčná, protože „tudy někudy“ musí vést ta cesta, pravda i život, jak stojí v evangeliu podle Jana.

Tolik teorie...

 

Praxe: 

Neodpustí-li člověk, stahuje většinu pozornosti právě na (dle něj oprávněnou) kritiku a s tím se družící zaťatost, takže s tím, koho už nechce nikdy vidět, je v čilém a bohužel i trpkém mentálním kontaktu. Měsíc jsem si prakticky neustále připomínala, že už nechci mít nic společného s nejlepší kamarádkou, která mi řekla věci znevažující jednu z mých životních priorit. Tedy takhle jsem to vnímala já. Neozvala jsem se jí, ona mně také ne, ale přesto byla mojí nejpravidelnější návštěvou, kterou jsem v duchu stále znovu a znovu zapuzovala (ano, pasivní agrese). Pak mi přítel řekl, že kamarádství přináší určité modelové situace a tento stav je takřka sociální klišé s odměřenou dávkou zranění i váhy ega, z něhož se dá zase s trochou fištrónu vyjít vzestupnou křivkou nahoru. Tak jsem to zkusila nechat být, sama ji oslovila u již od starších událostí čistého stolu a zažila rajský pocit osvobození, že už nemusím silou zapírat těžké kovové dveře, ale mohu je prostě pustit, odpuštění – opuštění… Žasla jsem nad účinností rutinního moudra, když ho člověk výjimečně skutečně použije.:-)