07/07/2017

Švadlenka

 
 
Jedním z mých oblíbených obrazů je Švadlenka od Josefa Mánese, olejomalba pocházející z roku 1858 nebo 1859, která je umístěná v Národní galerii v Praze. Obraz je řazen do období druhého rokoka, jak je odborníky označována druhá třetina 19. století.

Mám ho ráda pro jeho významovou otevřenost a můj oblíbený rys i u jiných obrazů, kdy má hlavní figura skrytý obličej či je obrácena zády. Jedná se o obraz s nenápadným motivem osamělé a unavené mladé dívky, který vtahuje pozorovatele do skromného interiéru podkrovního bytu. 

Oknem vidíme okolní mansardové střechy. V místnosti je pouze stůl, židle, komoda a svatý obrázek na stěně zobrazující panenku Marii. Ten je právě velmi zajímavý. Má se jednat o reprodukci oblíbeného obrazu Panny Marie Karlovské, který roku 1697 zhotovil Jan Jiří Heinsch a už tehdy se jednalo o kopii jiného díla. Tomuto obrazu pak byly připisovány léčivé schopnosti.

Obraz Švadlenka bývá často vykládán ve spojitosti s Mánesovým dobrým a předčasně zemřelým přítelem, rovněž malířem, Adolfem Kosárkem. Obraz je i několikrát popsán jako zpodobnění Kosárkovy nevěsty Františky Pokorné, která se při šití svých svatebních šatů dozvídá o snoubencově smrti. To ale historii přesně neodpovídá, Kosárek zemřel 29. října 1859 již jako ženatý a v té době měl roční dcerku.

To však není pro neodborníka podstatné. Důležitější je určitá skromná krása a jemnost mladé dívky, se kterou můžeme soucítit, chápat její samotu, ale stále nemůžeme přesně porozumět poselství tiché scény.

  

Zdroje: 

BYDŽOVSKÁ, Lenka, Prahl, Roman. V mužském mozku: sborník k 70. narozeninám Petra Wittlicha. Dolní Břežany: Scriptorium, 2002, MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. Praha: Odeon, 1970.

05/06/2017

Prvorepublikový památník mojí babičky


Přikládám pár fotografií z památníku mojí babičky, kam žákyně pražské vinohradské základní školy na přelomu 20. a 30. let minulého století přidávaly své příspěvky. Ty se tenkrát braly velmi vážně, dokonce některé obrázky pro potřeby dětského památníku byly vypracované na zakázku, inu prvorepublikové Královské Vinohrady.
 
Jen je smutné, že všechny ty holčičky (třídy tehdy ještě nebyly smíšené), které památníkovou dikcí psaly co nejhezčeji verše o plynutí života a vzpomínkách na šťastné mládí, jimž tehdy stěží skutečně rozuměly, jak si pamatuji i sama u sebe z památníkové éry mojí doby, už dávno nežijí.


03/05/2017

Deník z první světové války

Přikládám několik stránek ze sto let starého památníku - deníku našeho pradědečka, který si psal a především kreslil za první světové války, kdy sloužil v nemocnici a hrál v armádním souboru. To bylo na tu dobu velké štěstí. Přesto se mu však samozřejmě stýskalo a pomáhalo mu vzpomínat na malé hospodářství, které s prababičkou měli.
 

10/04/2017

Jedová chýše

Krátký text o legendární pražské hospodě s významně dlouhou historií
 
Jedová chýše a historie
Tato pověstná a již nedochovaná hospoda stála na vrchu Větrově na vzdálené periférii tehdejší Prahy, nyní na rohu Apolinářské a Viničné ulice na Praze 2. Apolinářská ulice dostala jméno po kostelu svatého Apolináře, v jehož těsném sousedství Jedová chýše stála, a to již od 14. století až do svého konce za období první republiky.
Proč měla hospoda tak podivný název, není přesně známo, snad to bylo vlivem pochmurného okolí, ale byl to název oficiální, který na nízkém domku česky a německy hlásal červený nápis. Podle jedné verze zde Václav IV. v přestrojení odhalil nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili otrávit, a skutek jim dokonaně opětoval.

07/03/2017

Velmi prospěšná Škola Malého stromu

Nedávno jsem se opět vrátila ke knize Škola Malého stromu. Vím, že její autor se ztotožňoval se segregačními tezemi a kniha je navzdory autorově původnímu prožitkovému tvrzení zcela fiktivní příběh, ale obsahuje v sobě mnoho mimořádných myšlenek. Ty poznáváme společně s malým chlapcem jménem Malý strom, který je vychováván indiánskými prarodiči v odlehlé horské oblasti státu Tennessee.

V některých pasážích mi přišly již nadbytečné negativní odkazy na politiky coby původce všeho zla, ale zřejmě to bylo tématem autorova vnitřního vykoupení minulosti. Jinak je knížka zcela unikátní a ráda z ní uvádím několik vět.

Nejdůležitější text knihy je o starých zákonech indiánské Cesty:
"To je Cesta", řekl dědeček tiše, "ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí.
Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty."

30/01/2017

Pravdivý příběh o hledání minulosti

Chtěla bych zde vyprávět příběh, který se skutečně stal a o kterém jsem si slíbila, že ho jednou sepíšu.  

 

 

Předsevzetí

V únoru roku 2009 mi náš otec ve svých 75 letech pověděl, že odjíždí na měsíc do Austrálie. Říkal to svým typickým způsobem, kdy jsem si často nebyla jistá, zda to myslí vážně či se jedná o skrytý a mírně cynický humor, který uměl výborně používat. 

Sdělil mi však svůj připravený plán na delší cestu do Sydney, kde chtěl nalézt hrob svého otce, který zde zemřel v roce 1957 a kterého naposledy spatřil před jeho emigrací v roce 1949. To byl skutečně náročný úkol. Neměl žádný kontakt, ostatně jeho otec v cizině již další děti, a tudíž potenciální příbuzné, neměl a jednalo se o historii starou více než padesát let. Znal datum úmrtí, adresu posledního trvalého bydliště, jež již dávno nemuselo existovat, místo uložení však ne. 

Záhy skutečně odjel, srdnatě a sám (se sestrou jsme s ním nejely, byly jsme však v kontaktu přes SMS, emaily a Skype), do australského Sydney.

  

Co bylo předtím


Můj otec měl se svým otcem komplikovaný a odcizený vztah. Babička, otcova matka, od manžela odešla v roce 1936, kdy byly otci tři roky. Manželství bylo prý velmi krušné a koncem roku 1941 bylo konečně rozvedeno. Otec byl jediné dítě z něj pocházející. Po válce pro nás neznámý dědeček odešel z Prahy do Karlových Varů a kontakt se synem nebyl příliš častý. Babička se v roce 1948 podruhé vdala a v tomto manželství se cítila šťastná.


Náš otec o vlastním otci mluvil velmi zřídka a vždy popsal několik krátkých a pozitivních momentů (jak jej vzal do auta, učil ho jezdit na kole a říkal, že Židé jsou stejní lidé jako ostatní). Působilo to na mě trochu strojeným dojmem, jako by se chtěl cíleně soustředit pouze na to dobré, ale oceňovala jsem tuto určitou velkorysost.


V emigraci


Dědeček roku 1949 emigroval do Francie a tím byl v té době možný styk otce se synem zamrazen do podoby občasné výměny dopisů. Předpokládám, že tyto dopisy byly v té době i kontrolovány pracovníky, které režim, na rozdíl od těch druhých, poctil svou důvěrou. Ve Francii se oženil s paní Rosalií, která byla polského původu, manželství to bylo údajně šťastné, i když bezdětné.

 

 

Roku 1951 z Francie společně odjeli do australského Sydney. Dařilo se jim dobře, pořídili si nejdříve krámek a následně malou restauraci a brzy splatili hypotéku na dům. 

V září roku 1957 dědeček ve věku 55 let po krátkodobých zdravotních problémech zemřel. Byl to krátký život, ale neskutečně dlouhá cesta pro člověka, který byl od osmi let úplným sirotkem, ale který, jak se domnívám, dokázal být v některých případech i dost tvrdý. 

Otec se o úmrtí dozvěděl až později, když obdržel dopis od vdovy, s jehož napsáním jí pomohl některý český krajan. O místě uložení však v dopise nebyla zmínka.

Smutné je, že paní Rosalie, která se v posledním dopisu vyjadřovala o svém muži velmi pěkně a jeho smrti hluboce litovala, zároveň vyčetla mému otci, že se dlouho neozval (psali si zřídka) a on se v posledních chvílích po zprávách od jediného syna velmi ptal. Měl sice informace od jiných příbuzných, s nimiž si také dopisoval, ale přál si dopis od syna. Otec mu jej opravdu v té době zaslal, ale dorazil až po jeho smrti.


Tím historie, v možnostech tehdejší doby, končí.


Pokračování: Cesta v roce 2009

Otec se v anglicky mluvícím velkoměstě, které navštívil poprvé v životě, musel vypořádat s několika problémy. Stěhoval se z jednoho ubytování, které se ukázalo jako nevhodné, do druhého, musel zprovoznit platební kartu, která zpočátku nefungovala, orientovat se v dopravě a samozřejmě zápasit s praktickou angličtinou, i když ji měl jinak na slušné úrovni.

 

 

Zjistit místo posledního uložení nebylo snadné. Nejdříve se musel dostavit na matriku, kde získal potvrzené datum úmrtí a především důležitý dokument úmrtního listu. Musel se tam však opakovaně vracet, protože to byla poměrně náročná administrativní záležitost a také ne všemu napoprvé porozuměl. Informace o místě uložení těla na matrice však dostupná nebyla.

Následně se obrátil na římskokatolickou farnost, do jejíhož působiště spadalo dědečkovo bydliště. Věděl totiž, že jeho nová manželka byla římská katolička, a to, že pohřeb byl katolický, bylo patrné i podle roucha celebrujícího kněze na fotografií, kterou vdova přiložila k poslednímu dopisu. Z ní se dalo i odvodit, že se jednalo o pohřeb do země, tedy bez kremace. 

Zatímco urna s popelem může být uchována na jakémkoliv místě, případně popel rozprášen, ostatky po pohřbu do země se nachází vždy na hřbitově. V Austrálii také platí, že hrob se uhradí/koupí jednou provždy. To je velmi úlevné, protože v Čechách tomu tak často není a pronajímaná hrobová místa, u nichž není pravidelný nájem zaplacen, jsou přeprodávána dalším zájemcům.


Zklamání a objevy

 
Na katolické faře místo uložení mrtvého nenalezli, pouze opět sdělili datum úmrtí, které bylo známé již z návštěvy matričního úřadu. Po tomto zklamání se otec přesunul do ulice, kde dědeček bydlel a vedl svou malou restauraci, která tam pod stejným jménem - Joey´s Place (jmenoval se Josef a joey znamená i klokánek) fungovala i v roce 2009. Noví provozovatelé byli milí, ale samozřejmě nic o zdejší dávné historii nevěděli.
 
 
 
 
Zvolil tedy jinou strategii, která po něm musela vyžadovat dost odvahy. Obcházel okolí a zahlédl-li někoho staršího, kdo by mohl pamatovat dobu před více než padesáti lety, začal mu účel své cesty vysvětlovat a ptát se po dědečkovi. Žádného pamětníka bohužel nenalezl, ale seznámil se s milou starší italskou paní a její rodinou, s nimiž byl pak až do své smrti v kontaktu.


Finále


Nebyl si jistý, jakými cestami může dále postupovat, a tak se opět obrátil na katolickou farnost. Zde začali skutečně intenzivně pátrat a nakonec pohřeb i místo uložení dohledali. Příznačnou ironií totiž bylo, že jejich záznamy obsahovaly chybu v českém příjmení a ta způsobila, že při předchozí návštěvě informaci nenalezli. Po ověření dat však bylo jisté, že nyní objevili správný záznam. A tak přesně 20 dní po svém odletu z Čech, který se uskutečnil 21.2.2009, a po 60 letech, kdy naposledy svého otce viděl, mohl náš otec hrob dědečka navštívit. Hrob byl samozřejmě neupravený a zpustlý, ale důležitý bylo, že existoval!


Otec dal zaplatit novou náhrobní desku, ta byla vyhotovena až po jeho odjezdu, protože mu již vypršela doba pobytu. Kvalitu provedení pak nejen zdokumentovala kamenická firma v zaslaných fotografiích, ale rovněž osobně zkontrolovala italská babička s rodinou a zaslala i hezkou fotografii, na níž sedí u hrobu.

Když jsem o šest let později tuto rodinu informovala o otcově úmrtí, odepsali mi, že na tento hrob zanesou květiny.

 


24/01/2017

Kniha pro starší a pokročilé?

Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano (...trotzdem Ja zum Leben sagen: Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager), první vydání v r. 1946.
 
Kniha pro starší a pokročilé?
Kniha  Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano….. z roku 1946 je silnou výzvou, se kterou se čtenář nesetkává často. Její cesta k němu není snadná. Napadají otázky:
Proč to podstupovat, když se jedná o deprimující téma koncentračního tábora? Nebude to úplně depresivní? A je pravda, že autor knihu sepsal během dvou týdnů?, to pak nebude asi propracovaný text…
Musím říci, že kniha je mi sympatická úsporností, skutečně se jedná o věcné shrnutí tématických okruhů života v táboře, není tu nic nadbytečného, nic samoúčelně brutálně vykresleného, jedná se o střízlivý popis se silným duchovním přesahem. Titul s podnázvem Psycholog prožívá koncentrační tábor obsahuje 3 stěžejní části: První fáze – Přijetí do tábora, Druhá fáze – Život v lágru, Třetí fáze – Po osvobození z lágru.
Autor popisuje v knize i to, jak se na její pozdější publikaci po skončení války (toužebná vize všech vězňů) cíleně upnul a umožnilo mu to lépe snášet nekonečné strasti. Určitě je zajímavé, že Frankl byl povoláním psychiatr (i psycholog), jehož židovský původ nasměroval bohužel právě do Osvětimi. Promýšlení obsahu knihy, které autora udržovala nad hladinou zoufalství, potom pro mě rehabilituje kratinkou dobu sepsání knihy. Ano, kniha není podrobná, ale je plně dostačující pro pochopení situace i autorových postojů.
A přesto říci životu ano… je i mimoděkým doplňkem známé knihy Továrna na smrt, jejímiž autory se stali dva uprchlí vězňové Erich Kulka a Ota Kraus (otec známého moderátora). Kdo se setkal s Továrnou na smrt, ví, jak je kniha  precizní v detailech, protkaná mnoha výpověďmi svědků a rekonstrukcí map a plánků. Frankl volil jinou cestu, cestu psychologicky postojovou.
A o co v knize hlavně jde?
Jedná se o logoterapii, léčbu smyslem (mnohovrstevnaté řecké slovo „logos“ je i výrazem pro smysl), který se dá naleznout v každém prostředí. Hraje se o kvalitní esenci bytí, zahrnující možnost volby – svobodné vůle ke smyslu v každé situaci, tedy i v koncentračním táboře. Má pozitivní náboj, vyzývá ke smířlivosti, odvrací od pomsty.
Souhrnně knihu hodnotím jako velmi přínosnou, myslím, že obsahuje dostatečně pozitivní poselství navzdory negativnímu kontextu. Uvítala bych v ní více konkrétních informací, provázání s denní praxí, realistické půtky a konflikty mezi spoluvězni, kteří jsou zde idealizovaně popisováni jako „kamarádi“. V tomto ohledu se však musím obrátit k Arnoštu Lustigovi či zmíněné Továrně na smrt. Frankl prostě setrvává ve své pozitivní percepci negativních reálií. A ano, touto knihou čtenář dospívá…