Jedová chýše

Krátký text o legendární pražské hospodě s významně dlouhou historií

 

Jedová chýše a historie

Tato pověstná a již nedochovaná hospoda stála na vrchu Větrově na vzdálené periférii tehdejší Prahy, nyní na rohu Apolinářské a Viničné ulice na Praze 2. Apolinářská ulice dostala jméno po kostelu svatého Apolináře, v jehož těsném sousedství Jedová chýše stála, a to již od 14. století až do svého konce za období první republiky.

Proč měla hospoda tak podivný název, není přesně známo, snad to bylo vlivem pochmurného okolí, ale byl to název oficiální, který na nízkém domku česky a německy hlásal červený nápis. Podle jedné verze zde Václav IV. v přestrojení odhalil nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili otrávit, a skutek jim dokonaně opětoval.
Druhá verze prozaičtěji souvisí s okolními budovami vědeckých ústavů a chemikáliemi v nich umístěnými.

O historii prvých dob této hospody se můžeme dočíst v díle zuřivého reportéra Egona Erwina Kische, kterému tato staropražská pamětihodnost pochopitelně neunikla a který o ní píše v reportáži Gifthütte: Tanz mit der Leiche. Traduje se, že když jednou nechtěla žádná z dívek tančit s nosiči mrtvol, kteří se v Jedové chýši zastavili i se svým nákladem, ze vzteku vytáhli mrtvolu dívky z rakve a začali tančit tedy s ní.

 

Osazenstvo Jedové chýše

Mužskou část návštěvníků původně tvořili především medici a mladí lékaři z okolních ústavů, ženskou pak ošetřovatelky, frekventantky kurzu porodních asistentek a služebné. Ve starých dobách navštěvovali tuto svéráznou hospodu čeští a němečtí studenti družně spolu. Potom, jak píše Kisch, však v dobách idejí Burschenschaftu dokázal jed nacionalismu otrávit i Jedovou chýši.

Po národnostních šarvátkách přestala většina studentů hospodu navštěvovat a ráz hospody začala postupně utvářet pražská galérka, o které píše Jiří Marek v Hříšných lidech města pražského. Místo bylo strategicky odlehlé a zarostlá stráň za ním poskytovala dostatek možností k útěku. Vypráví se, že když byl jmenován nový policejní rada pražské kriminálky, který přišel z provinčního města, nejprve zavítal do této známé hospody. Zde byl pro svůj údajný přirozeně zločinecký zjev zasvěcen do chystaného podniku a mohl se tak hned z počátku své kariéry vyznamenat úspěšným nastražením pasti na členy galérky.

 

 

Konec časů Jedové chýše

Budova Jedové chýše byla kromě fotografií a maleb naposledy zvěčněna i ve filmu Karla Lamače Dobrý voják Švejk z roku 1926. Posledním jejím majitelem Jedové se stal profesor Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog. V těsném sousedství stál tehdy ještě domek, ve kterém bydlela rodina hostinského Schuha.  Roku 1933 byla Jedová chýše již ve značně bědném stavu zbourána a na jejím místě byl postaven funkcionalistický činžovní dům architekta Josefa Kalouse, nyní ve vlastnictví známého hudebníka a podnikatele.

Autor: Josef Procházka (s mými korekturami)

Zdroj obrázků: www.prahaneznama.cz, www.praguecityline.cz