Texty

Následující text nepochází ode mě, ale našla jsem ho při třídění pozůstalosti mého otce a moc se mi líbil. Nikdy jsem toto vyprávění neslyšela, ale domnívám se, že je pravdivé. Datovala bych ho zhruba do druhé poloviny devadesátých let.

Váza

Po dlouhé době jsem tu vázu uviděl znovu. Byla to váza, kterou jsem si pamatoval z dětství - menší skleněná, žlutá s motivy lilií po oblých stranách. Nemohla to ale být ta samá, protože tu naši jsem jako chlapec nešťastnou náhodou rozbil. Asi nebyla příliš cenná a vyráběla se ve větším množství. Ta, kterou jsem nyní viděl, byla z téže série. Nejprve jsem chtěl naši sekretářku, která si ji z domova přinesla do kanceláře, požádat, aby mi ji prodala, pak jsem to však neudělal: nebyla by to stejně ta naše pravá váza a mamince, které patřila, bych ji mohl věnovat už jen na hrob.

 

Maminka totiž té vázy litovala pro vzpomínku, která se k ní vázala. Maminka byla z osmi dětí, a tak z domova odešla velmi záhy. Vystřídala několik zaměstnání a po zapracování nastoupila jako kuchařka v rodině velkého pražského klenotníka. Když ji jeho manželka přijímala, otázala se jí, zdali jí nebude vadit, že jsou Židé.

Maminka pocházela z malé vesničky v jižních Čechách, kde v sousedství byla původně ryze německá vesnice. Po několika desetiletích se obě národnosti promíchaly, Němci obohatili okolní české vesnice o řadu německých příjmení, která místní kronikář poctivě zaznamenal, česká příjmení se objevila v německé vesnici. Některá pomístní jména, jak je opět možno se dozvědět z obecní kroniky, dodnes prozrazují německý původ, jako například Longlust a Milust.

K místnímu smíšenému koloritu patříval ještě drobný židovský obchodník nebo hostinský. Protože v kraji žili převážně chudí lidé, kteří měli dost starostí se zabezpečením obživy své rodiny, různé národnosti se dobře snášely, nacionální rozbroje sem nedolehly a rovněž ne antisemitismus, takže maminka nevěděla, proč by jí to mělo vadit.

 

V klenotníkově rodině se hovořilo jak česky, tak německy: v zájmu živnosti jeden obchodní zástupce byl Čech a druhý rodilý Němec pro německé oblasti. Jako ve většině pražských židovských rodinách přednost však9 měla zřejmě němčina. Pražští Židé často podporovali německé školy, německou kulturu, především divadla a v Praze vycházející německé noviny a knihy. Nebývalo to zřejmě z nějakého nepřátelství k Čechům, ale z důvodu, že si uvědomovali výhody němčiny jako světového jazyka oproti přece jen provinční češtině.

Do českého prostředí v dřívějších dobách asimilovali velmi málo, poněkud více teprve v posledních letech monarchie a po vzniku Československé republiky. Tomu zabraňovalo odlišné náboženství, právě na rozdíl od přistěhovalých Němců, kteří v českém prostředí po dvou, třech generacích splývali s Čechy, tak jako Češi v německém prostředí s Němci, neboť zde náboženské překážky nebránily uzavírání smíšených sňatků. Rozdílná národnost znamenala tehdy méně nežli rozdíl mezi katolickým a evangelickým náboženstvím u téže národnosti.

A tak se stalo, že páteří německé menšiny a největším udržovatelem německého jazyka a kultury v Praze byli Židé. Tehdy se také říkalo, že nejlepší němčinou se mluví v Praze. Není proto divu, že z tohoto prostředí vyrostli velikáni německé literatury jako Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel, Max Brod a další. Nacisté toto kulturní centrum německého jazyka zničili. Chtěli udělat Prahu "judenfrei" a udělali ji vlastně "deutschenfrei"! Našli se ovšem také čeští "vlastenci", kteří za okupace nacistické zacházení Židům přáli: "To mají za své němčení!".

 

Ale v době, o které mluvím, se teprve zakomplexovaný maniak s knírkem pod nosem se svými kumpány dral k moci a málokdo tušil, kam Evropu přivede. V Československu vládla demokracie a zdálo se, že bude trvat na věky. Později se o tom čase bude mluvit jako o "době hlubokého míru".

 

Rodina měla jen jednoho syna, v té době asi pětiletého. Snad i proto, že matka nebyla zdravá a trpěla cukrovkou, jedináčkovi se věnovala všestranná zdravotní péče. Dbalo se o zdravou stravu, náležité větrání, prostě, jak to maminka označovala, chlapec byl "vychováván podle doktorů". Například na jednu zdravotní zásadu si vzpomínám, kterou po letech uplatňovala matku u mě: i v největších mrazech má být okno pootevřené o tři centimetry. Tehdy ovšem v Praze také neznali pojem smog.

 

Před vánoci odjížděla německá sloužící k rodině do Sudet. A tak dostala při loučení od rodiny nějaký dárek. Malý chlapec - "židáček", jak maminka něžně říkala, se dal najednou do pláče. Když se ho vyptávali proč, otázal se v slzách: "A proč nedostala nic také Emilka"? Emilka - to byla moje maminka. Snažili se mu vysvětlit, že Emilka ještě neodjíždí a dárek dostane později, ale pak raději ještě zašli koupit tu vázičku, kterou chlapec šťastně předal. A to byla právě ta váza, kterou jsem později nešťastně rozbil.

 

Vázička byla vzpomínkou na naivní dětský smysl pro spravedlnost chlapce, po kterém zůstalo jen jméno mezi ostatními jmény obětí holocaustu na stěnách pražské Pinkasovy synagógy. A protože většinu jmen díky nedbalosti minulého režimu zničila voda a povětrnostní vlivy a dosud nebyla obnovena, tedy možná ani to ne...

Chlapecký hlas: Ježíši, už ať zazvoní, nebo mě vytasí a mám další kuli.
Chlapecký hlas: Už aby tady byly prázdniny.
Mužský hlas: Bože, kdy už bude konec tý vojny. Já se snad nedočkám.
Dívčí hlas: Už abych měla tu maturitu za sebou.
Ženský hlas: Bože, už ať je tady pátek.
Mužský hlas: Už ať je konec toho blbýho školení, nebo to nevydržím.
Mužský hlas: Kdy už ta taškařice skončí? Vím, příští týden, už aby to bylo!
Ženský hlas: Už aby tomu malýmu byl aspoň rok, pak už to snad bude lepší.
Mužský hlas: Další střela těsně vedle naší brány.  Už aby ty dvě minuty do konce  uplynuly, nebo o vítězství ještě přijdem.
Mužský hlas: Už aby tady byla výplata.
Mužský hlas: To byl zase blázinec, už abych se dočkal toho důchodu.
Pomalý hlas starého muže: Pane Bože, jak ten čas letí… Jako by bičem práskal. To je hrozný, život uteče, a člověk ani neví jak…


Následující text, vycházející z autentických zážitků z dětství, napsala paní Ursula Prehn, přeložila jsem jej z němčiny:

Božena

Panenka je veliká. Když si ji dítě dá na klín, hledí si vzájemně do očí: do šedomodrých očí dítěte a světlemodrých panenčiných.

Mají se rády. Znají se vzájemně. Dítě si není jisté, zda panenka přece jen neví něco víc, dívá se tak nevyzpytatelně. A dítě se ptá a ptá, ale nedostává odpověď. Jsou nerozdělitelné. Kde je jedna, je i druhá. Sdílejí postel, společně vstávají, sedí vedle sebe u stolu a prožívají společně den. Když nastane večer a je tu babička, vypráví, dokud obě neusnou ruku v ruce.

"Nemůžeš si vzít panenku s sebou. To připadne milici nápadné a budou hned vědět, že utíkáme." Plačící dítě, uchopené pevnou rukou matky, nikoho nezaujme.
Život bez Boženy.
Žádná další panenka se již náhradou nepořídí. K čemu? Dětství je pryč.

Doba po převratu: Josef na ni čeká v Praze. Oči mu září ve vousaté tváři. Jeho velká, teplá ruka silně stiskne.

"Josefe, já nemohu jet po těch jezdících schodech." Příliš strmě, příliš rychle uhání do hloubky pode dnem Vltavy a pak zase bláznivě vzhůru.
"Ty to zvládneš. Podržím Tě. "

Na druhém břehu za jemného večerního slunce, které vše pozlacuje: malá křivolaká ulička, různorodě nakloněné domky, uprostřed je malá výloha přeplněná turistickým zbožím.
A tam je Božena!

Ve svých bíle, červeně a černě vyšívaných šatech s krajkovým cípatým šálem. Zástěra přepásá širokou skládanou sukni, pod kterou vykukuje okraj bohaté spodničky. Světlé vlasy jsou skryty pod červeným šátkem. Zdali má ještě silné copy, která dítě tak ráda česalo?

Josef se na ni čeká v kavárně na rohu ulice. "No tak, budeš kávu potřebovat před jízdou na eskalátoru."
"Josefe, já jsem viděla Boženu!"
Josef poslouchá, mlčí. Jde, navrací se a vkládá jí do rukou: Boženu!
Obejmou se - a pláčou.

 

Božena

Die Puppe ist sehr groß. Wenn das Kind sie auf den Schoß stellt, sehen sie sich in die Augen: in die graublauen des Kindes und die leuchtend blauen der Puppe.

Sie lieben sich. Sie wissen voneinander. Das Kind ist unsicher, ob die Puppe nicht doch etwas mehr weiß, zu unergründlich schaut sie. Und das Kind fragt und fragt, aber bekommt keine Antwort. Sie sind unzertrennlich. Wo die eine ist, ist die andere auch. Sie teilen das Bett, sie stehen zusammen auf, sitzen am Tisch nebeneinander und erleben gemeinsam den Tag. Wenn der Abend kommt und Großmutter da ist, dann erzählt Großmutter, bis sie beide einschlafen, Arm in Arm.

“Du darfst die Puppe nicht mitnehmen. Es fällt der Miliz auf Sie wissen dann, daß wir fliehen.” Das weinende Kind, gezogen von der festen Hand der Mutter, fällt niemandem auf.

Das Leben ohne Božena.

Keine Puppe wird mehr als Ersatz abgenommen. Wozu auch? Die Kindheit ist vorbei.

Zeitenwende – Wendezeit: Josef erwartet sie in Prag. Seine Augen strahlen aus einem bärtigen Gesicht. Seine breite, warme Hand drückt fest zu.

“Josef, ich kann diese Rolltreppe nicht fahren.” Zu steil, zu schnell rast sie in die Tiefe unter das Flußbett der Moldau und ebenso wahnwitzig nach oben.

“Du kannst es. Ich halte Dich fest.”

Am anderen Ufer die sanfte Abendsonne, die alles golden macht: die kleine, krumme Gasse, die winkligen Häuser, Mittendrin ein winziges Schaufenster, vollgestopft, Touristware.

Und da steht Božena!

In ihrem weißen, rot und schwarz bestickten Kleid mit dem Schultertuch aus Spitze. Die Schürze hält den weiten, gefälteten Rock zusammen, unter dem die breite Spitze des Unterrocks hervorguckt. Die blonden Haare sind unter einem roten Kopftuch versteckt. Ob sie noch die dicken Zöpfe hat, die das Kind so gerne kämmte?

Josef wartet auf sie in dem Café an der Straßenecke. “Kommt, Du brauchst einen Kaffee nach der Rolltreppenfahrt.”

“Josef, ich habe Božena gesehen!”

Josef hört zu, schweigt. Geht, kommt wieder und legt sie ihr in die Hand: Božena!

Sie umarmen sich – und weinen.