27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.
Když
v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má
malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém
poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit
okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání,
než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést
s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.
