Jako
původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek
za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické
vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když
jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později
strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě
skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:-
Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
-
Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.
