85 let od sněžné středy roku 1939

V těchto dnech si připomínáme (a nebo bychom si připomínat měli) neradostné 85. výročí naší okupace oficiálně započaté ve středu 15.3.1939 v 6 hodin ráno (i když zahájené již předchozího dne). Počasí bylo tehdy převelice nevlídné. Moje babička často vzpomínala, že tak sněžilo, jakoby sama příroda Němcům nepřála. 

Nastal tak tíživý čas potravinových lístků, měšťanů závislých na dodávkách od venkovského příbuzenstva, vzkvétajícího černého trhu a samozřejmě důsledné separace židovského obyvatelstva.

 

A jaké jsou konkrétní vzpomínky z historie mé rodiny, se dočtete o kousek NÍŽE.⬇️⬇️

Vše bylo 16. března zlegimitizováno Výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (a nebylo to jen protentokrát, jak mínil Karel Hašler), uvádějícím, proč je nezbytné cestu k míru zajistit užitím síly, neboť 📄⚠️

"..po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. (...) Jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko (...) neklidu. (...) Německá říše (...) jest rozhodnuta zasáhnouti (...) k zajištění základů rozumového středoevropského řádu (...)."

Místo historické vážnosti celku však často zaujmou dílčí drobnosti.

U mě to pro dobu protektorátu znamená, že:

🔵 Lidé si mohli za lístky na ošatné - šatenky pořídit jeden kabát na osobu (mohlo se to také rozdrobit na ekvivalent např. 5 párů ponožek a jedněch slušných šatů do zaměstnání), tím se roční příděl oblečení vyčerpal.

 

🔵 Zatemňování se týkalo i tramvají, do kterých museli cestující, na které se tedy nevztahoval všudypřítomný nápis "Juden Eintritt verboten", při slaboučkém osvětlení opatrně vklopýtat.

 

🔵 Po anglickém vzoru i někteří protektorátní vlastenci přijali Churchillův symbol "V" podle slova "Victory". Na vše myslící němečtí úředníci operativně oznámili, že význam v českém znění zní: "Vůdce vede své vojáky k velkému vítězství na východě!"

Z rodinných vyprávění si pamatuji, jak:

🟠 Známá rodina mých prarodičů ztratila otce, jediného živitele, který byl zatčen a od té doby o něm neměli zprávy. To byla v té době tragická situace. Rodina ale začala nacházet na různých místech peníze, zastrčené pod rohožkou, pode dveřmi. Nikdy nestačili nikoho zahlédnout, návštěvníci byli jen rychlými stíny. Po válce se dozvěděli, že to byli členové skautské organizace, do které patřily jejich děti.

🟠Babiččin tchán, který měl maličké  hospodářství na venkově, jim do města pronášel porůznu ukrytá vajíčka a mléko (jako dobré úložiště se mu prý osvědčily hudební nástroje). 

Stávalo se často, že zahlédl německou hlídku a vše musel rychle odhodit. Postih v době povinných odvodů, vyměřených i těm nejmenším hospodářům, by byl za 3 vajíčka a bandasku mléka děsivý. 

 

🟠Můj otec, který byl tenkrát malým klukem, vzpomínal, jak se lidé chodili s nevyjádřitelnou hrůzou dívat na vylepené vývěsky se jmény popravených, vytištěnými velkými černými písmeny na červeném podkladu. 

Němci věděli, jak mají posílit strach i vizuálně. Otec říkal, a určitě nebyl jediný, že se mu tento obraz nikdy z paměti nevymazal. 

Tak snad i my si na konci života nebudeme přát, abychom si tolik obrazů a zážitků nemuseli pamatovat.

🟡PS: Omlouvám se za trochu nekorektní vtip, ale zaujal mě právě svou věrohodností, kdy děti často nahlíží na historii neuvěřitelně zjednodušeně.

Odpouštění - Opouštění 2

Odpouštění je jedna z nejnáročnějších a nejdůležitějších dovedností, které se musíme v životě učit. Vztahuje se na všechny, stěží se najde výjimka. Schopnost odpouštět sice patří k osobnostní vyzrálosti, v dětství vnutknutým morálním hodnotám a pozdější naučené praktické snaze o smírné řešení, ale nejvíce a především se vztahuje k základní úctě k sobě i druhým.

 

Zní to samozřejmě, ale málokdo umí v praxi skutečně odpustit, ne pouze nuceně odklonit pozornost, vyložit si věc jako malichernou či pro nalezení úlevy zkarikovat protistranu. Rovněž řešení tvrdým (proti)výpadem s následujícím monologem o prominutí a zapomenutí nebývá často také pravým odpuštěním. Skutečné odpuštění musí vždy vycházet z úcty a péče o sebe i druhé. 

 

PRAXE:

 

V psychodramatické technice rodinných konstelací je jedním z klíčových kroků žádost o odpuštění. Ta probíhá nejen verbální omluvou, ale i hluboce provedenou úklonou. Jak ten, kdo ji koná, tak i ten, kdo ji přijímá, se až tímto fyzickým aktem propojí s pravými pocity pokory a odpuštění.

 

Cvičení podle Louise Hay:

1. Představte si osobu, kterou nesnášíte a která Vám ublížila, do všech detailů. 
2. Když se její obraz ve Vaší mysli ustálí, začněte si pomalu představovat, jak ten druhý prožívá příjemné zážitky a vypadá u toho šťastně (ano, skutečně to jde!). 
3. Když se vzápětí začnete trochu uvolňovat a cítit částečně pozitivní emoce, v ten moment v duchu řekněte: „Odpouštím Ti, jsi volný a i já jsem volný!"
4. Za chvilku si ve stejně příjemné situaci představte sebe. Pořádně si tu představu užijte. Dobra je pro všechny dostatek!

Je třeba vytrvat alespoň 5 minut a člověku se začne pomalu ulevovat. Ideální je cvičení opakovat po dobu několika dní za sebou.

Odpouštění - Opouštění

 

Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.

 

Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.

Proč jen jsme tak zlí?

Poslední dobou se mi sešlo několik pojednání o zlu a nenávisti. Se smíšenými pocity jsem se dívala na videa o Milgramově experimentu a zhlédla rozhovor Jana Krause s Tomášem Radilem, emeritním profesorem přeživším Osvětim-Březinku a věnujícím se fenoménu nenávisti ve společnosti, a prokládala obé seriálem Dům z karet (House of Cards).

 

Jak se stavíme k cizí bolesti?

 

Na tuto otázku odpovídá Milgramův experiment, sledující reakce dobrovolníků, kteří mají povinnost pod odborným dohledem a na cizí zodpovědnost ubližovat druhým lidem. Bohužel více jak 60 procent lidí se nedokáže zachovat správně a vědomě uštědřuje elektrické rány, které mají druhé stimulovat k vyšší koncentraci a paměti. Zní to jako nesmysl, protože nikdo by na tuto učební metodu nepřistoupil, ale jedná se o reálné výsledky šetření, které bylo poprvé provedeno v šedesátých letech na Stanfordské univerzitě a později mnohokrát opakováno s obdobným závěrem.

 

Odkaz ke sledování videa o původním experimentu: https://www.youtube.com/watch?v=1HcMWlnTtFQ

29 filmů, bez kterých by bylo na světě prázdněji (můj výběr)

 
1. Adelheid (1969): krásné herectví Petra Čepka a balada o osamělosti, únavě, starých vinách i lásce
2. Amélie z Montmartru (2001): životabudič pro hledání drobných radostí a velkých tajemství v každodenním životě
3. Anglický pacient (1996): láska a zrada v rozpálené poušti i příběh o pomoci, obětování a stínech minulosti
4. Casablanca (1992): moudrá královna romantických filmů a příběh o skutečně nečekané velkorysosti
5. Fanfán Tulipán (1952): Fanfán Tulipán=Gérard Philipe=vtipný a odvážný dobrodruh s šarmem
6. Farinelli (1994): zasazení překrásné Händelovy hudby do rivality hudebního i bratrského světa
7. Forrest Gump (1994): k dojetí stačí  již první pohled na snášející se peříčko
8. Jih proti Severu (1939): důstojně klasický film podle jedné z nejpoutavějších knižních předloh
9. Láska nebeská (2003): nejlepší druh vánočního cukroví
   

Veliké věci velikonoc

Jaké je pro mne nejvýznamnější poselství jara a velikonoc?

Je to očištění předchozím 40-tidenním odříkáním. Skláním se před lidmi, kteří střídmost půstu dodržují.

Je to zázrak znovuzrození, kdy Ježíš vstal z mrtvých a hrob zůstal prázdný. Beránkova pokora byla povýšena.

Je to bolest, kterou Kristus prožil na kříži a která nezanikla v zapomnění.

Je to plodnost, která v tomto období nadchází, vidíme ji v symbolech obnovující se přírody kolem nás.

Ale nejvíce je to síla, která ochraňuje. Slunce se nachází v silném Beranu, 21. březen je keltským svátkem odolného Dubu, nastává převaha světla nad nocí. K silným se ale vždy váže povinnost ochrany slabších. Síla přináší skutečné prvenství pouze tehdy, když se dokáže proměnit v dobro ostatních, ne jen své.

Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 5. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je pátá z nich: 
Pátá lítost: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější.
 

Manažerka (posledního) roku

Autorka se začíná seznamovat s paní Rosemary, manažerkou globální korporace, které je osmdesát let. Jedná se o skutečně, a to nejen ve své generaci, výjimečnou ženu. Je hrdá, finančně štědře zajištěná, vědoma si svých

Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 4. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je čtvrtá z nich: 
Čtvrtá pozdní lítost: Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli.

Událost jednoho večera:
 

Autorka v domově důchodců, kde dočasně pracuje, poznává paní Dorris. Ta prožívá smutný úděl osamělého stáří, nikdo ji nenavštěvuje a personál, i když působí profesionálně (jedná se o zařízení vyššího standardu), skutečné  bezprostřední vztahy nezastoupí. Autorka, která pozoruje Dorrisinu skleslost a smutek, se ji snaží zapojit do hovorů. Při jednom z nich se jí podaří Dorris přesvědčit, že by se mohly společně pokusit nalézt  a zkontaktovat její čtyři dávné dobré přítelkyně, o kterých se několikrát ve svých vyprávěních zmiňuje. Roky o nich již ale nedostala zprávu a vůbec neví, zda jsou vzhledem k vysokému věku ještě naživu. Po delším pátrání se skutečně zadaří kontakty na staré paní, resp. jejich příbuzné, objevit.

Čeho před smrtí nejvíc litujeme: Třetí z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je třetí z nich: 

Třetí pozdní lítost: Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city.

Autorka se začíná starat o Jozsefa, který přišel do Austrálie spolu s manželkou z Evropy. Je mu 94 let a přežil holocaust. Mohlo by se zdát, že Jozsef, který má stále jasný rozum, musí být vzhledem k věku a výjimečným zkušenostem se svojí situací vyrovnaný. Jeho rodina se mu snaží vytvořit co nejlepší podmínky, pravidelně ho navštěvují děti i vnoučata. Všichni mu ale svorně zamlčují, že umírá. Jozsef brzy sám zjišťuje, jaký je  stav věcí, snaží se ale také své poznání před rodinou skrývat.

 Nutí se jíst svá dříve oblíbená jídla, která mu manželka připravuje s opakujícím se ujišťováním, že po nich zesílí. Role, již hraje, ho stále více vysiluje, stává se  podrážděným, začíná se i domnívat, že jeho nejpozornějšímu synovi jde v prvé řadě jen o peníze.

Druhá z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, někdejší australská zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Knihu, s dnes již ne až tak průlomovým tématem, osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků, kterých nabyla při přímých rozhovorech s nemocnými. Vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní. Zde je druhá z nich:

 

Druhá pozdní lítost: Neměl jsem pracovat tak tvrdě.

Autorka se v rámci svých povinností ošetřovatelky seznamuje s devadesátiletým Johnem, bohatým vdovcem. John se udržuje ve, na svůj věk nevídaně dobré, fyzické i psychické kondici, má sebevědomí, nebrání se užívání elektroniky, snaží se stále setkávat s přáteli i bývalými obchodními partnery. Také v sobě nezapře někdejšího milovníka luxusu a pozornosti věnované jeho osobě, a tak svoji ošetřovatelku poté, co ji přiměje obléci si nové šaty, přivádí do vyhlášené restaurace. Zde ji šťastně a okázale představuje svým známým jako přítelkyni. I když je tato etuda trochu netradiční, věřím, že autorka díky ní prokázala laskavost muži, jemuž zbývá pro světské potěchy jen krátký čas.

John slábne, vše jej vyčerpává a vycházky do společnosti začínají být nad jeho síly. S postupující závislostí na péči druhé osoby se více otevírá a postupně tak opouští obraz vždy úspěšného a šarmantního muže s nadhledem.

První z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Jak podotkl Marek Uhlíř, ředitel Cesty domů, v úvodu k filmu o paliativní péči na předloňském festivalu dokumentů Jeden svět, většina lidí na konci života smutně pronáší věty typu: "Já jsem věděl, že umřu, ale kdybych věděl, že SKUTEČNĚ umřu, tak bych...." Jejich bolest je neoddiskutovatelná, ale třeba by některé věci skutečně mohly být jinak a nebo taky nemohly. O smrti a umírání se moc nemluví, působí to negativně, pateticky i trapně, čemuž i tak často ve skutečnosti je, a i když jsem si sama odžila úmrtí rodičů i prarodičů, tohle téma z opatrnosti také příliš nevyhledávám.

Bronnie Ware, bývalá ošetřovatelka domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky nezvykle moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Jakkoliv není v této oblasti průkopnicí či mimořádně erudovanou autorkou a některé pasáže knihy jsou příliš dlouhé a zabývající se zbytečně vedlejšími zážitky i je na nich poznat, že byly původně psány pro blog, vše prozáří laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Vypozorovala u klientů, se kterými pracovala, nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterou se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní.