85 let od sněžné středy roku 1939

V těchto dnech si připomínáme (a nebo bychom si připomínat měli) neradostné 85. výročí naší okupace oficiálně započaté ve středu 15.3.1939 v 6 hodin ráno (i když zahájené již předchozího dne). Počasí bylo tehdy převelice nevlídné. Moje babička často vzpomínala, že tak sněžilo, jakoby sama příroda Němcům nepřála. 

Nastal tak tíživý čas potravinových lístků, měšťanů závislých na dodávkách od venkovského příbuzenstva, vzkvétajícího černého trhu a samozřejmě důsledné separace židovského obyvatelstva.

 

A jaké jsou konkrétní vzpomínky z historie mé rodiny, se dočtete o kousek NÍŽE.⬇️⬇️

Vše bylo 16. března zlegimitizováno Výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (a nebylo to jen protentokrát, jak mínil Karel Hašler), uvádějícím, proč je nezbytné cestu k míru zajistit užitím síly, neboť 📄⚠️

"..po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. (...) Jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko (...) neklidu. (...) Německá říše (...) jest rozhodnuta zasáhnouti (...) k zajištění základů rozumového středoevropského řádu (...)."

Místo historické vážnosti celku však často zaujmou dílčí drobnosti.

U mě to pro dobu protektorátu znamená, že:

🔵 Lidé si mohli za lístky na ošatné - šatenky pořídit jeden kabát na osobu (mohlo se to také rozdrobit na ekvivalent např. 5 párů ponožek a jedněch slušných šatů do zaměstnání), tím se roční příděl oblečení vyčerpal.

 

🔵 Zatemňování se týkalo i tramvají, do kterých museli cestující, na které se tedy nevztahoval všudypřítomný nápis "Juden Eintritt verboten", při slaboučkém osvětlení opatrně vklopýtat.

 

🔵 Po anglickém vzoru i někteří protektorátní vlastenci přijali Churchillův symbol "V" podle slova "Victory". Na vše myslící němečtí úředníci operativně oznámili, že význam v českém znění zní: "Vůdce vede své vojáky k velkému vítězství na východě!"

Z rodinných vyprávění si pamatuji, jak:

🟠 Známá rodina mých prarodičů ztratila otce, jediného živitele, který byl zatčen a od té doby o něm neměli zprávy. To byla v té době tragická situace. Rodina ale začala nacházet na různých místech peníze, zastrčené pod rohožkou, pode dveřmi. Nikdy nestačili nikoho zahlédnout, návštěvníci byli jen rychlými stíny. Po válce se dozvěděli, že to byli členové skautské organizace, do které patřily jejich děti.

🟠Babiččin tchán, který měl maličké  hospodářství na venkově, jim do města pronášel porůznu ukrytá vajíčka a mléko (jako dobré úložiště se mu prý osvědčily hudební nástroje). 

Stávalo se často, že zahlédl německou hlídku a vše musel rychle odhodit. Postih v době povinných odvodů, vyměřených i těm nejmenším hospodářům, by byl za 3 vajíčka a bandasku mléka děsivý. 

 

🟠Můj otec, který byl tenkrát malým klukem, vzpomínal, jak se lidé chodili s nevyjádřitelnou hrůzou dívat na vylepené vývěsky se jmény popravených, vytištěnými velkými černými písmeny na červeném podkladu. 

Němci věděli, jak mají posílit strach i vizuálně. Otec říkal, a určitě nebyl jediný, že se mu tento obraz nikdy z paměti nevymazal. 

Tak snad i my si na konci života nebudeme přát, abychom si tolik obrazů a zážitků nemuseli pamatovat.

🟡PS: Omlouvám se za trochu nekorektní vtip, ale zaujal mě právě svou věrohodností, kdy děti často nahlíží na historii neuvěřitelně zjednodušeně.

Co mi udělalo v poslední době radost (a ne že by seznam opačných kvalit byl kratší:-))?

Webové stránky Vysehradskej.cz, kde se lze prostřednictvím kultivovaného jazyka dočíst o pro mě velmi milých věcech, jako je pojednání o netradičních detailech lokalit na Vyšehradu, textech Popelky Biliánové, více či méně významných nebožtících z Vyšehradského hřbitova (kde i já mám uložené své vzdálenější příbuzné) a podívat se na fotografie, kde jsou i pražské děti ještě bez bot.

 

Tato fotografie není převzatá z webu Vyšehradskej.cz, ale pochází z rodinného archivu, kdy se jedná o krámek ve Svatoplukově ulici č. 15 v prvorepublikových letech nacházející se přesně střemhlav dolů pod Nuselským mostem (a kluci jsou zde bosí).

Četba Nabokovovy Lolity, která je často velmi zjednodušeně shrnovaná poukázáním na nevhodnost orientace hlavních protagonistů, je pak neprávem opomíjen místy jemný a místy cynický popisný jazyk i smutek a lítost, které knihu s čtivou i zábavnou fascinací prostupují.

Služba Arolsen Archives (https://collections.arolsen-archives.org/en/search/people), kde lze dohledat informace o lidech, kteří emigrovali (a světe div se, mají zde i žádost o azyl podanou mým dědečkem v německém Regensburgu).

A v neposlední řadě mě potěšila rozsáhlá účast na smutné události pohřbu kněze a františkána Františka Pometla neboli Otce Michala v kostele Panny Marie Sněžné, kde panovala pravá duchovní atmosféra i takřka hmatatelný vděk za příležitost potkat v životě tak otevřeného a příjemného člověka, který vůbec nebyl obdařen snadným osudem.

Pražská potěšení k inspiraci

Jako původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:

 

 

 

1. Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
2. Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.

Pozdravy ze záhrobí (objevená povídka)

Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.

 

Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl," povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho."

„Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane," pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas."

 

Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.

Pozdně vzpomenutý Arnošt Lustig

27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.

Když v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání, než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.