Mnoho již vody uplynulo v Dunaji od té doby, kdy se stalo v daleké rumunské zemi to, o čem si budeme vyprávět. Vody byly tehdy čisté, ale plné vodníků, z lesů bylo slyšet volání hejkalů, na pasekách tančily lesní divoženky a čerti byli na světě častými hosty. Tehdy se uprostřed divokých hvozdů v údolí vedoucím Karpaty usadil cikánský tábor. Večer, když seděli nedaleko svých ubohých, plachtou zakrytých, vozů u ohně, který vrhal mihotavé stíny na stromy, za kterými se rozprostíraly hvozdy plné medvědů, vlků, jelenů, srnců a jiné zvěře, vyprávěli si o pověsti, kterou slyšeli, když projížděli městem Rimnicu Vilcea (Rimniku Vilčea).
V nedalekých skalách je prý jeskyně plná pokladů, které tam ukryli loupežníci, kteří v tomto kraji kdysi řádili. Všichni ztichli a zamysleli se, jaké by to bylo, kdyby ten poklad nalezli: to by byl konec s nouzí a bídou, které na ně stále doléhaly.
