Pocházím
z prostředí, kde zvířata byla vždy ctěna. Slepice se nezabíjely, ježci byli
vítanými hosty, na něž se myslelo se stravou, a závěrečné titulky byly
kontrolovány, zda "při natáčení filmu nebylo zraněno žádné zvíře.".
Vzpomenu-li na moji mámu, vidím ji, jak chová na klíně kočku nebo slepici,
vzpomínám na babičku, jak se obrací v řeči na kocoura jako sobě rovného nebo
mého otce nedůvěřujícího podnikům, kde nebyl povolen vstup se psy. Vzpomínám také na jednu událost:
Jak dostat ježka z jámy
Když
jsme byly se sestrou malé a chodily do školky, objevily jsme v zahradě
spolu s dalšími dětmi ježka uvízlého v hluboké díře. Školka byla
krátce předtím dostavěna a zahrada nebyla ještě plně upravena. Bylo zřejmé,
že se ježek sám z pro něj tak obrovské jámy nevysvobodí, ale vzít do rukou jsme
se ho bály. Nevím, zda to někdo nahlásil, ale každopádně se celý den pozornost
tímto směrem nestočila. My se sestrou jsme to pak k večeru pověděly naší
mámě. Ta si s vážností vše vyslechla, připravila si pracovní rukavice,
kbelík a společně jsme vyrazily ke školce. Prolezly jsme dírou v plotě,
kterou jsme už se sestrou znaly. Máma ježka v rukavicích vytáhla, vložila
do kyblíku a odnesla na druhý konec zahrady, kde jsme jej společně propustily.
Byla to taková malá operace s velkým výsledkem, který potěšil nejen
ježka. Bylo však pro ni nutné mít pochopení i
pro lapálie tohoto druhu. Až později jsem pochopila, jak to
bylo nevšední a ne každý rodič by se tak zachoval.
