Odpouštění - Opouštění 2

Odpouštění je jedna z nejnáročnějších a nejdůležitějších dovedností, které se musíme v životě učit. Vztahuje se na všechny, stěží se najde výjimka. Schopnost odpouštět sice patří k osobnostní vyzrálosti, v dětství vnutknutým morálním hodnotám a pozdější naučené praktické snaze o smírné řešení, ale nejvíce a především se vztahuje k základní úctě k sobě i druhým.

 

Zní to samozřejmě, ale málokdo umí v praxi skutečně odpustit, ne pouze nuceně odklonit pozornost, vyložit si věc jako malichernou či pro nalezení úlevy zkarikovat protistranu. Rovněž řešení tvrdým (proti)výpadem s následujícím monologem o prominutí a zapomenutí nebývá často také pravým odpuštěním. Skutečné odpuštění musí vždy vycházet z úcty a péče o sebe i druhé. 

 

PRAXE:

 

V psychodramatické technice rodinných konstelací je jedním z klíčových kroků žádost o odpuštění. Ta probíhá nejen verbální omluvou, ale i hluboce provedenou úklonou. Jak ten, kdo ji koná, tak i ten, kdo ji přijímá, se až tímto fyzickým aktem propojí s pravými pocity pokory a odpuštění.

 

Cvičení podle Louise Hay:

1. Představte si osobu, kterou nesnášíte a která Vám ublížila, do všech detailů. 
2. Když se její obraz ve Vaší mysli ustálí, začněte si pomalu představovat, jak ten druhý prožívá příjemné zážitky a vypadá u toho šťastně (ano, skutečně to jde!). 
3. Když se vzápětí začnete trochu uvolňovat a cítit částečně pozitivní emoce, v ten moment v duchu řekněte: „Odpouštím Ti, jsi volný a i já jsem volný!"
4. Za chvilku si ve stejně příjemné situaci představte sebe. Pořádně si tu představu užijte. Dobra je pro všechny dostatek!

Je třeba vytrvat alespoň 5 minut a člověku se začne pomalu ulevovat. Ideální je cvičení opakovat po dobu několika dní za sebou.

Odpouštění - Opouštění

 

Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.

 

Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.