Co mi udělalo v poslední době radost (a ne že by seznam opačných kvalit byl kratší:-))?

Webové stránky Vysehradskej.cz, kde se lze prostřednictvím kultivovaného jazyka dočíst o pro mě velmi milých věcech, jako je pojednání o netradičních detailech lokalit na Vyšehradu, textech Popelky Biliánové, více či méně významných nebožtících z Vyšehradského hřbitova (kde i já mám uložené své vzdálenější příbuzné) a podívat se na fotografie, kde jsou i pražské děti ještě bez bot.

 

Tato fotografie není převzatá z webu Vyšehradskej.cz, ale pochází z rodinného archivu, kdy se jedná o krámek ve Svatoplukově ulici č. 15 v prvorepublikových letech nacházející se přesně střemhlav dolů pod Nuselským mostem (a kluci jsou zde bosí).

Četba Nabokovovy Lolity, která je často velmi zjednodušeně shrnovaná poukázáním na nevhodnost orientace hlavních protagonistů, je pak neprávem opomíjen místy jemný a místy cynický popisný jazyk i smutek a lítost, které knihu s čtivou i zábavnou fascinací prostupují.

Služba Arolsen Archives (https://collections.arolsen-archives.org/en/search/people), kde lze dohledat informace o lidech, kteří emigrovali (a světe div se, mají zde i žádost o azyl podanou mým dědečkem v německém Regensburgu).

A v neposlední řadě mě potěšila rozsáhlá účast na smutné události pohřbu kněze a františkána Františka Pometla neboli Otce Michala v kostele Panny Marie Sněžné, kde panovala pravá duchovní atmosféra i takřka hmatatelný vděk za příležitost potkat v životě tak otevřeného a příjemného člověka, který vůbec nebyl obdařen snadným osudem.

Starý cikán a čert (na motivy rumunské lidové pohádky)

Mnoho již vody uplynulo v Dunaji od té doby, kdy se stalo v daleké rumunské zemi to, o čem si budeme vyprávět. Vody byly tehdy čisté, ale plné vodníků, z lesů bylo slyšet volání hejkalů, na pasekách tančily lesní divoženky a čerti byli na světě častými hosty. Tehdy se uprostřed divokých hvozdů v údolí vedoucím Karpaty usadil cikánský tábor. Večer, když seděli nedaleko svých ubohých, plachtou zakrytých, vozů u ohně, který vrhal mihotavé stíny na stromy, za kterými se rozprostíraly hvozdy plné medvědů, vlků, jelenů, srnců a jiné zvěře, vyprávěli si o pověsti, kterou slyšeli, když projížděli městem Rimnicu Vilcea (Rimniku Vilčea). 

 

V nedalekých skalách je prý jeskyně plná pokladů, které tam ukryli loupežníci, kteří v tomto kraji kdysi řádili. Všichni ztichli a zamysleli se, jaké by to bylo, kdyby ten poklad nalezli: to by byl konec s nouzí a bídou, které na ně stále doléhaly.

Pražská potěšení k inspiraci

Jako původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:

 

 

 

1. Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
2. Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.

Pozdravy ze záhrobí (objevená povídka)

Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.

 

Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl," povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho."

„Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane," pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas."

 

Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.

Slova, která bych ráda více slýchala

Zkusila jsem si sestavit slova, která mám ráda a která nebývají často ke slyšení. Vyplynuly pro mě následující oblíbené kousky, které jsem si roztřídila do skupinek (slova mohou patřit i do vícero najednou), k eventuální inspiraci:

 

Krásná slova: mirabelka, milosrdnost/milosrdenství, kavalír, charleston a cotillion (tance), serenáda

 

Dobře znějící slova: koriandr, korida, karfiól, mizérie, karamela, markytánka, rumpál, jarmark, ryngle

 

Lidová slova: šejdrem/šíf, kramflek, potíž, fórový, ťapka, dušinka, špacír, dareba, marod

 

Slova starého rázu: poněvadž, kantor, šatlava, almara, tépich, humna, honorace, majstrštyk/kasaštyk, lapiduch, ondulace, vandrovat, kredenc, špajz, gróf/grófka

 

Poněmčelá slova: pajnlich (trapný), imrvére, zofort (ihned), šábovat, šacovat, nemít šajn, šaltpáka, šlauch (hadička), šponovat, ajnclík (jednolůžkový pokoj), vercajk, aušus (zmetek), hausnumero

 

Slova pro fajnšmekry: čúlisný (vypočítavý, i když jinde i bdělý), mít abcajg (činnosti bokem), vikslajvant, corso, šamstr, kabrňák, desperát, provinční, vzdorořeči, kromobyčejně, auroela

 

Slova učená: salamandr, kaskáda, kavalérie, feuilleton, valkýra (severská mýtická bojovnice), meandr, fraktál, litera

 

Slova pro znalce: petrachtace (putování bez jídla, peněz, domluveného noclehu), margareta (vzkazovací lístečky), meliorace

Takže zofort opusťte provinční ajnclík a jako kavalír špacírujte pro koriandr a karfiól na jarmark za humny, aby bylo co do kredence ve špajzu..

Poklona zvířatomilcům

Pocházím z prostředí, kde zvířata byla vždy ctěna. Slepice se nezabíjely, ježci byli vítanými hosty, na něž se myslelo se stravou, a závěrečné titulky byly kontrolovány, zda "při natáčení filmu nebylo zraněno žádné zvíře.". Vzpomenu-li na moji mámu, vidím ji, jak chová na klíně kočku nebo slepici, vzpomínám na babičku, jak se obrací v řeči na kocoura jako sobě rovného nebo mého otce nedůvěřujícího podnikům, kde nebyl povolen vstup se psy. Vzpomínám také na jednu událost:

 

Jak dostat ježka z jámy

 

Když jsme byly se sestrou malé a chodily do školky, objevily jsme v zahradě spolu s dalšími dětmi ježka uvízlého v hluboké díře. Školka byla krátce předtím dostavěna a zahrada nebyla ještě plně upravena. Bylo zřejmé, že se ježek sám z pro něj tak obrovské jámy nevysvobodí, ale vzít do rukou jsme se ho bály. Nevím, zda to někdo nahlásil, ale každopádně se celý den pozornost tímto směrem nestočila. My se sestrou jsme to pak k večeru pověděly naší mámě. Ta si s vážností vše vyslechla, připravila si pracovní rukavice, kbelík a společně jsme vyrazily ke školce. Prolezly jsme dírou v plotě, kterou jsme už se sestrou znaly. Máma ježka v rukavicích vytáhla, vložila do kyblíku a odnesla na druhý konec zahrady, kde jsme jej společně propustily. Byla to taková malá operace s velkým výsledkem, který potěšil nejen ježka. Bylo však pro ni nutné mít pochopení i pro lapálie tohoto druhu. Až později jsem pochopila, jak to bylo nevšední a ne každý rodič by se tak zachoval.

29 filmů, bez kterých by bylo na světě prázdněji (můj výběr)

 
1. Adelheid (1969): krásné herectví Petra Čepka a balada o osamělosti, únavě, starých vinách i lásce
2. Amélie z Montmartru (2001): životabudič pro hledání drobných radostí a velkých tajemství v každodenním životě
3. Anglický pacient (1996): láska a zrada v rozpálené poušti i příběh o pomoci, obětování a stínech minulosti
4. Casablanca (1992): moudrá královna romantických filmů a příběh o skutečně nečekané velkorysosti
5. Fanfán Tulipán (1952): Fanfán Tulipán=Gérard Philipe=vtipný a odvážný dobrodruh s šarmem
6. Farinelli (1994): zasazení překrásné Händelovy hudby do rivality hudebního i bratrského světa
7. Forrest Gump (1994): k dojetí stačí  již první pohled na snášející se peříčko
8. Jih proti Severu (1939): důstojně klasický film podle jedné z nejpoutavějších knižních předloh
9. Láska nebeská (2003): nejlepší druh vánočního cukroví
   

Veliké věci velikonoc

Jaké je pro mne nejvýznamnější poselství jara a velikonoc?

Je to očištění předchozím 40-tidenním odříkáním. Skláním se před lidmi, kteří střídmost půstu dodržují.

Je to zázrak znovuzrození, kdy Ježíš vstal z mrtvých a hrob zůstal prázdný. Beránkova pokora byla povýšena.

Je to bolest, kterou Kristus prožil na kříži a která nezanikla v zapomnění.

Je to plodnost, která v tomto období nadchází, vidíme ji v symbolech obnovující se přírody kolem nás.

Ale nejvíce je to síla, která ochraňuje. Slunce se nachází v silném Beranu, 21. březen je keltským svátkem odolného Dubu, nastává převaha světla nad nocí. K silným se ale vždy váže povinnost ochrany slabších. Síla přináší skutečné prvenství pouze tehdy, když se dokáže proměnit v dobro ostatních, ne jen své.

Dvé sněženek

Sněženka od J. V. Sládka

Pamatuji si, jak jsem byla kdysi překvapená (ne tedy do té míry, aby mě to donutilo číst), jak se Sládek obecné (mé) představě o básníkovi vymykal. 

Žil dva roky v Americe, krátce po občanské válce, kde se živil kromě občasných učitelských vstupů (ty v životopisech  vyznívají lépe) převážně jako námezdní dělník na stavbě železnice. Na rozdíl od později příchozího a nesporně blahobytněji pobývajícího Dvořáka

Pokusy s písmeny

Lze se zkrocenými písmenky zručně nakládat? Nebude to tak lehké, ale lze to zkusit. Mám moc ráda písničky Vlasty Redla a také jeho (i když je prý jen spoluautorem) zručně sestavenou básničku pouze se slovy začínajícími na H. To je skutečně pěkný háčkový řetěz. Složit text na daná písmenka se jeví být sice těžké, ale teoreticky realizovatelné. Tak jsem to zkusila, potrápila jsem se sice, ale odhodlaně jsem poskládala následující:

Pokus první abecední:

 

ANDĚL BYL CELÝ DOJATÝ, EMOČNĚ FRUSTROVANÉ GRIMASY, HORLIVĚ CHTĚL I JINAK KLIDNÉ LIDI MÁMIT NAIVNÍM ODHODLANÝM POUŽÍVÁNÍM QUENIJŠTINY*, ROMANTICKY SE TRÁPIL USTARANÉHO VÝRAZU WALTZEM XYLOFONNÍM YARDY ZDOLAT.

Pokus druhý abecední:
 

ANIČČINA BABIČKA CÍTILA DIVOKÝ ELÁN FALEŠNĚ GOSPEL HLAHOLIT, CHORÁLNĚ INTONOVAT JAKO KDYŽ LADIČKA MÍJÍ NOTU, OSAMOCENÝ PLACHÝ QUAKER ROZUM SMUTNĚ TRATIL, USOUŽENĚ VOLAL: WATERLOO, XANTIPA, YANKEEOVÉ, ZÁHUBA!

Pokus třetí háčkový:

HISTORIK HOVOŘÍ: HLE, HUS HÝŘIVOST, HANDLY, HAMPEJZY, HANDRKOVÁNÍ HANIL. HODNÍ HOŠI HO HÁJILI, HRÁDEK HOUFNĚ HLEDALI. HANBIVÉ HODNOCENÍ HROZILO HONORACI. HUSA HUBOVALI, HROBEM HROZILI, HYNOUT HOŘENÍM HO HNALI.
HEROJOVÉ HNED HUSITSKÉ HNUTÍ HOTOVILI. HELMICE, HALUZE HMATALI, HŘÍCHY HATILI, HALAPARTNOU HBITĚ HRDLA HYZDILI. HOPEM HODINY HRKAJÍ. HNĚV, HLAD, HÁDKY HUSITY HÝBOU. HNUTÍ HNIJE, HISTORIE HO HUBÍ. HRDINY HLÍNA HALÍ. 

* vznešená elfština (musela jsem si to dohledat:-))
 

A ještě jedno rčení, které mám ráda (asi kvůli babičce, jejíž častá otázka cílila na znalost názvů kravských žaludků, jen pro pořádek: bachor, kniha, čepec, slez): KRÁVA I VŮL KNIHY MAJÍ, PŘEC ČÍST NEUMÍ.

 

Pozdně vzpomenutý Arnošt Lustig

27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.

Když v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání, než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.

Chaplinova báseň, která není od Chaplina

Následující text je připisován Charliemu Chaplinovi, který jej  údajně 16. dubna  1959 přednesl na oslavě svých sedmdesátých narozenin. S nemalou pravděpodobností však nebyl jeho autorem, i když v obecném povědomí je s touto básní spojován. Podle zasvěcených neodpovídá charakteristice jeho psaní a také působí velmi mladistvým (takřka New Age) stylem. Autorství je ponejvíce přisuzováno Alison McMillenové.

 

Jakkoliv byl či nebyl přívržencem, resp. anticipátorem*, Vodnářského věku (vyznačujícím se nutkavým pátráním po duchovních pravdách):-), jedná se o velmi kvalitní pohled na naše bytí, a to zformulovaný s lehkostí vědoucího.

České překlady se od sebe lišily, toto je jejich kompilát s mými drobnými korekcemi. Ať se však dosadí téměř libovolná slova, je to stále paráda. 

 

* Nemohla jsem neužít slovo, které bylo oblíbenou mantrou na katedře filosofie VŠE, i když se dá podstatně fádněji vyjádřit jako předchůdce:-). Ještě jsem zvažovala "znalecky" užít i slovo ontologie (nauka o bytí), ale to Chaplinovi skutečně udělat nemůžu:-).

 

 

Když jsem začal milovat sám sebe

 

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mě pouze varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká AUTENTICITA.

 Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není ani vhodná doba, ani na to ten člověk není připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká ÚCTA.

Zlé věci, které mně (přecejen) pomohly

Velmi se bojím špatných věcí. Stanou-li se, propadám návyku vztekobrekové litanie, že nejenže musím tolik záležitostí urgentně a výlučně obhospodařovat a k tomu ještě teď tohle.. Při slově problémová situace mi mj. vždy naskočí, jak jsem v bývalém bytě podvakráte čelila živelné pohromě vyvalení sazí, fuj (halt staré připojování karmy do komínového průduchu). Jednou se to bonusově stalo, když jsem se kolem půlnoci nepříliš křepce navrátila ze služební cesty.

 

Musím ale doznat, že mi se mi stále občas v hlavě mihne myšlenka, nijak vzácná, ale posilující, tj. že kdyby se potíže nestávaly, člověk by se mnoho nenaučil a daleko nepostoupil. To občas říkává jedna známá a je to k věci.

 

Tak jsem si zkusila sumarizovat výchovné špatné věci, které nastaly u mě:

 

1. Vyhazov v samém konci zkušební doby v jednom úseku státní správy. Ač mi to připadalo skutečně zlé a nespravedlivé, když jsem po vyříkávací schůzce s nadřízenými a agilní kolegyní slzela bezmocí na záchodě (to je u mě docela frekventovaná víceúčelová místnost), proč že se mě nikdo nezastal, nakonec se i toto obrátilo v dobré.
Hned za týden jsem byla přijata do nového zaměstnání, kde panovala podstatně otevřenější a smírnější atmosféra, a já si oddechla s vědomím, že už se nadále nemusím popasovávat se zasetou nedůvěrou a napětím a nedejbože přejímat obdobné vzorce chování

 

2. Ač bych tomu nikdy nevěřila, s třicetiletým odstupem musím říci, že jsem vděčná rodičům, že nás vysílali na letní dětské tábory. Když jsem odjížděla na první z nich, a to rovnou 4-týdenní, ocitla jsem se v pasti strachu a opuštěnosti a mohla být ilustrativním příkladem mentality dítěte jedoucího např. v roce 1943 z nádraží Praha-Bubny na výlet do Terezína (kde v té době byli dětští psychologové?, myslím u mě:-().
 

Nebyla jsem ani sociálně zdatná (naštěstí jsem tam byla se sestrou), ani sportovně založená, ani šikovná, ani samostatná a ani učenlivá. Z celotáborových etapových her, nauce o tábornických dovednostech (pro znalce: zakládání ohně v silném dešti, uzlování a rozuzlování, poznávání exotických rostlin, zatínání sekyrky do svinsky kluzkého špalku přivázaného na laně v potoce a obsesivní porucha kontroly obsahu krabičky poslední záchrany neboli KPZ), nočních poplachů a následného hbitého balení pohotovostního zavazadla, jakož i tvorby rukodělných výrobků jsem se poctivě snažila všemožně vymanit a s železnou pravidelností se vyskytovala na marodce.
 

Po letech ale musím konstatovat, že mě ty tábory skutečně a nevysvětlitelně vnitřně posílily a je mi svým způsobem líto lidí, nad nimiž se jejich empatičtí rodiče slitovali a nikam je nedelegovali. Připadá mi, že jsou o hodně zážitků a vjemů ochuzeni a myslím, že už to lze těžko v pozdějším věku dohnat přičinlivým outdoorovým způsobem života (a nakupováním ve všech těch pěkných obchodech). S nostalgií jsem vděčná za to, že jsem si odžila (a již s radostí praktikuji jen v naprosto výjimečných stavech) střet se skautskozálesáckou realitou a vím, že je to moje další, pořádně schovaná, nouzová zbraň.
 

A také myslím si, že se těžko kdy dočkám obdobné endorfinové smršti radosti a úlevy, jako když jsem se po odsloužené noční hlídce vpasírovala zpět do teplého spacáku, dostala povzbuzující pohled s obrázkem pejsků od babičky, vyslechla jsem si klíčové drby o vedení na společných latrínách či se nacpala k prasknutí sladkostmi na výletě do Humpolce (sladké bylo v prostoru tábora zakázané).

 

Aktuální vědomé radosti

Jako protiváhu ke své smutnící povaze nápravně uvedu pár věcí (přesně 3), které mě potěšily a na které je (alespoň pro mě) prospěšné se zaměřit. Jsou to:

 

Úspěch sbírky Kočičí přání (www.kociciprani.cz), kde jsou souhrnně uvedeny všechny kočičí útulky a depozita, které chtějí na akci participovat. U obrázků jednotlivých koček jsou uvedeny dárky s odkazem na e-shop k zakoupení, ale lze poslat jen peníze na dárek nebo koupit osobně a doručit a nebo prostě přispět menší částkou do mističky (na krmivo do útulku).

Jsem moc ráda, že se sbírka úspěšně o velikonocích a vánocích opakuje a výsledkem jsou dobré částky. Vím, že jsou i jiná témata, ale já mám kočky ráda (psy samozřejmě taky) a mám pocit, že se na ně při charitách trochu zapomíná. Je prima, že organizátoři tuhle akci vnesli do internetových vln a hlavně že lidé přispívají.

 

 

2. Náš nový pes, který je navzdory své váze 3,5 kg (původně 2,8 kg) přírodním úkazem. Získali jsme ho takřka omylem, protože takhle umolousaného a zablešeného toulavečka by si těžko přiměřeně soudný člověk (vlastnící již jednoho psa) vzal k sobě do auta, navíc teprve při cestě na Moravu, z níž následuje zase návrat zpět