Následující text je připisován Charliemu Chaplinovi, který jej údajně 16. dubna 1959 přednesl na oslavě svých sedmdesátých narozenin. S nemalou pravděpodobností však nebyl jeho autorem, i když v obecném povědomí je s touto básní spojován. Podle zasvěcených neodpovídá charakteristice jeho psaní a také působí velmi mladistvým (takřka New Age) stylem. Autorství je ponejvíce přisuzováno Alison McMillenové.
Jakkoliv byl či nebyl přívržencem, resp. anticipátorem*, Vodnářského věku (vyznačujícím se nutkavým pátráním po duchovních pravdách):-), jedná se o velmi kvalitní pohled na naše bytí, a to zformulovaný s lehkostí vědoucího.
České překlady se od sebe lišily, toto je jejich kompilát s mými drobnými korekcemi. Ať se však dosadí téměř libovolná slova, je to stále paráda.
* Nemohla jsem neužít slovo, které bylo oblíbenou mantrou na katedře filosofie VŠE, i když se dá podstatně fádněji vyjádřit jako předchůdce:-). Ještě jsem zvažovala "znalecky" užít i slovo ontologie (nauka o bytí), ale to Chaplinovi skutečně udělat nemůžu:-).
Když jsem začal milovat sám sebe
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mě pouze varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká AUTENTICITA.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není ani vhodná doba, ani na to ten člověk není připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká ÚCTA.
Sněženka od J. V. Sládka 
