V těchto dnech si připomínáme (a nebo bychom si připomínat měli) neradostné 85. výročí naší okupace oficiálně započaté ve středu 15.3.1939 v 6 hodin ráno (i když zahájené již předchozího dne). Počasí bylo tehdy převelice nevlídné. Moje babička často vzpomínala, že tak sněžilo, jakoby sama příroda Němcům nepřála.
Nastal tak tíživý čas potravinových lístků, měšťanů závislých na dodávkách od venkovského příbuzenstva, vzkvétajícího černého trhu a samozřejmě důsledné separace židovského obyvatelstva.
A jaké jsou konkrétní vzpomínky z historie mé rodiny, se dočtete o kousek NÍŽE.⬇️⬇️
Vše bylo 16. března zlegimitizováno Výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (a nebylo to jen protentokrát, jak mínil Karel Hašler), uvádějícím, proč je nezbytné cestu k míru zajistit užitím síly, neboť 📄⚠️
"..po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. (...) Jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko (...) neklidu. (...) Německá říše (...) jest rozhodnuta zasáhnouti (...) k zajištění základů rozumového středoevropského řádu (...)."
Místo historické vážnosti celku však často zaujmou dílčí drobnosti.
U mě to pro dobu protektorátu znamená, že:
🔵 Lidé si mohli za lístky na ošatné - šatenky pořídit jeden kabát na osobu (mohlo se to také rozdrobit na ekvivalent např. 5 párů ponožek a jedněch slušných šatů do zaměstnání), tím se roční příděl oblečení vyčerpal.
🔵 Zatemňování se týkalo i tramvají, do kterých museli cestující, na které se tedy nevztahoval všudypřítomný nápis "Juden Eintritt verboten", při slaboučkém osvětlení opatrně vklopýtat.
🔵 Po anglickém vzoru i někteří protektorátní vlastenci přijali Churchillův symbol "V" podle slova "Victory". Na vše myslící němečtí úředníci operativně oznámili, že význam v českém znění zní: "Vůdce vede své vojáky k velkému vítězství na východě!"
Z rodinných vyprávění si pamatuji, jak:
🟠 Známá rodina mých prarodičů ztratila otce, jediného živitele, který byl zatčen a od té doby o něm neměli zprávy. To byla v té době tragická situace. Rodina ale začala nacházet na různých místech peníze, zastrčené pod rohožkou, pode dveřmi. Nikdy nestačili nikoho zahlédnout, návštěvníci byli jen rychlými stíny. Po válce se dozvěděli, že to byli členové skautské organizace, do které patřily jejich děti.
🟠Babiččin tchán, který měl maličké hospodářství na venkově, jim do města pronášel porůznu ukrytá vajíčka a mléko (jako dobré úložiště se mu prý osvědčily hudební nástroje).
Stávalo se často, že zahlédl německou hlídku a vše musel rychle odhodit. Postih v době povinných odvodů, vyměřených i těm nejmenším hospodářům, by byl za 3 vajíčka a bandasku mléka děsivý.
🟠Můj otec, který byl tenkrát malým klukem, vzpomínal, jak se lidé chodili s nevyjádřitelnou hrůzou dívat na vylepené vývěsky se jmény popravených, vytištěnými velkými černými písmeny na červeném podkladu.
Němci věděli, jak mají posílit strach i vizuálně. Otec říkal, a určitě nebyl jediný, že se mu tento obraz nikdy z paměti nevymazal.
Tak snad i my si na konci života nebudeme přát, abychom si tolik obrazů a zážitků nemuseli pamatovat.
🟡PS: Omlouvám se za trochu nekorektní vtip, ale zaujal mě právě svou věrohodností, kdy děti často nahlíží na historii neuvěřitelně zjednodušeně.
