Krásné Velikonoce všem lidem dobré vůle!

Švadlenka

 

 

Jedním z mých oblíbených obrazů je Švadlenka od Josefa Mánese, olejomalba pocházející z roku 1858 nebo 1859, která je umístěná v Národní galerii v Praze. Obraz je řazen do období druhého rokoka, jak je odborníky označována druhá třetina 19. století.

Mám ho ráda pro jeho významovou otevřenost a můj oblíbený rys i u jiných obrazů, kdy má hlavní figura skrytý obličej či je obrácena zády. Jedná se o obraz s nenápadným motivem osamělé a unavené mladé dívky, který vtahuje pozorovatele do skromného interiéru podkrovního bytu. 

Oknem vidíme okolní mansardové střechy. V místnosti je pouze stůl, židle, komoda a svatý obrázek na stěně zobrazující panenku Marii. Ten je právě velmi zajímavý. Má se jednat o reprodukci oblíbeného obrazu Panny Marie Karlovské, který roku 1697 zhotovil Jan Jiří Heinsch a už tehdy se jednalo o kopii jiného díla. Tomuto obrazu pak byly připisovány léčivé schopnosti.

Obraz Švadlenka bývá často vykládán ve spojitosti s Mánesovým dobrým a předčasně zemřelým přítelem, rovněž malířem, Adolfem Kosárkem. Obraz je i několikrát popsán jako zpodobnění Kosárkovy nevěsty Františky Pokorné, která se při šití svých svatebních šatů dozvídá o snoubencově smrti. To ale historii přesně neodpovídá, Kosárek zemřel 29. října 1859 již jako ženatý a v té době měl roční dcerku.

To však není pro neodborníka podstatné. Důležitější je určitá skromná krása a jemnost mladé dívky, se kterou můžeme soucítit, chápat její samotu, ale stále nemůžeme přesně porozumět poselství tiché scény.

  

Zdroje: 

BYDŽOVSKÁ, Lenka, Prahl, Roman. V mužském mozku: sborník k 70. narozeninám Petra Wittlicha. Dolní Břežany: Scriptorium, 2002, MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. Praha: Odeon, 1970.

Odpouštění - Opouštění 2

Odpouštění je jedna z nejnáročnějších a nejdůležitějších dovedností, které se musíme v životě učit. Vztahuje se na všechny, stěží se najde výjimka. Schopnost odpouštět sice patří k osobnostní vyzrálosti, v dětství vnutknutým morálním hodnotám a pozdější naučené praktické snaze o smírné řešení, ale nejvíce a především se vztahuje k základní úctě k sobě i druhým.

 

Zní to samozřejmě, ale málokdo umí v praxi skutečně odpustit, ne pouze nuceně odklonit pozornost, vyložit si věc jako malichernou či pro nalezení úlevy zkarikovat protistranu. Rovněž řešení tvrdým (proti)výpadem s následujícím monologem o prominutí a zapomenutí nebývá často také pravým odpuštěním. Skutečné odpuštění musí vždy vycházet z úcty a péče o sebe i druhé. 

 

PRAXE:

 

V psychodramatické technice rodinných konstelací je jedním z klíčových kroků žádost o odpuštění. Ta probíhá nejen verbální omluvou, ale i hluboce provedenou úklonou. Jak ten, kdo ji koná, tak i ten, kdo ji přijímá, se až tímto fyzickým aktem propojí s pravými pocity pokory a odpuštění.

 

Cvičení podle Louise Hay:

1. Představte si osobu, kterou nesnášíte a která Vám ublížila, do všech detailů. 
2. Když se její obraz ve Vaší mysli ustálí, začněte si pomalu představovat, jak ten druhý prožívá příjemné zážitky a vypadá u toho šťastně (ano, skutečně to jde!). 
3. Když se vzápětí začnete trochu uvolňovat a cítit částečně pozitivní emoce, v ten moment v duchu řekněte: „Odpouštím Ti, jsi volný a i já jsem volný!"
4. Za chvilku si ve stejně příjemné situaci představte sebe. Pořádně si tu představu užijte. Dobra je pro všechny dostatek!

Je třeba vytrvat alespoň 5 minut a člověku se začne pomalu ulevovat. Ideální je cvičení opakovat po dobu několika dní za sebou.

Odpouštění - Opouštění

 

Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.

 

Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.

Slova, která bych ráda více slýchala

Zkusila jsem si sestavit slova, která mám ráda a která nebývají často ke slyšení. Vyplynuly pro mě následující oblíbené kousky, které jsem si roztřídila do skupinek (slova mohou patřit i do vícero najednou), k eventuální inspiraci:

 

Krásná slova: mirabelka, milosrdnost/milosrdenství, kavalír, charleston a cotillion (tance), serenáda

 

Dobře znějící slova: koriandr, korida, karfiól, mizérie, karamela, markytánka, rumpál, jarmark, ryngle

 

Lidová slova: šejdrem/šíf, kramflek, potíž, fórový, ťapka, dušinka, špacír, dareba, marod

 

Slova starého rázu: poněvadž, kantor, šatlava, almara, tépich, humna, honorace, majstrštyk/kasaštyk, lapiduch, ondulace, vandrovat, kredenc, špajz, gróf/grófka

 

Poněmčelá slova: pajnlich (trapný), imrvére, zofort (ihned), šábovat, šacovat, nemít šajn, šaltpáka, šlauch (hadička), šponovat, ajnclík (jednolůžkový pokoj), vercajk, aušus (zmetek), hausnumero

 

Slova pro fajnšmekry: čúlisný (vypočítavý, i když jinde i bdělý), mít abcajg (činnosti bokem), vikslajvant, corso, šamstr, kabrňák, desperát, provinční, vzdorořeči, kromobyčejně, auroela

 

Slova učená: salamandr, kaskáda, kavalérie, feuilleton, valkýra (severská mýtická bojovnice), meandr, fraktál, litera

 

Slova pro znalce: petrachtace (putování bez jídla, peněz, domluveného noclehu), margareta (vzkazovací lístečky), meliorace

Takže zofort opusťte provinční ajnclík a jako kavalír špacírujte pro koriandr a karfiól na jarmark za humny, aby bylo co do kredence ve špajzu..

Poklona zvířatomilcům

Pocházím z prostředí, kde zvířata byla vždy ctěna. Slepice se nezabíjely, ježci byli vítanými hosty, na něž se myslelo se stravou, a závěrečné titulky byly kontrolovány, zda "při natáčení filmu nebylo zraněno žádné zvíře.". Vzpomenu-li na moji mámu, vidím ji, jak chová na klíně kočku nebo slepici, vzpomínám na babičku, jak se obrací v řeči na kocoura jako sobě rovného nebo mého otce nedůvěřujícího podnikům, kde nebyl povolen vstup se psy. Vzpomínám také na jednu událost:

 

Jak dostat ježka z jámy

 

Když jsme byly se sestrou malé a chodily do školky, objevily jsme v zahradě spolu s dalšími dětmi ježka uvízlého v hluboké díře. Školka byla krátce předtím dostavěna a zahrada nebyla ještě plně upravena. Bylo zřejmé, že se ježek sám z pro něj tak obrovské jámy nevysvobodí, ale vzít do rukou jsme se ho bály. Nevím, zda to někdo nahlásil, ale každopádně se celý den pozornost tímto směrem nestočila. My se sestrou jsme to pak k večeru pověděly naší mámě. Ta si s vážností vše vyslechla, připravila si pracovní rukavice, kbelík a společně jsme vyrazily ke školce. Prolezly jsme dírou v plotě, kterou jsme už se sestrou znaly. Máma ježka v rukavicích vytáhla, vložila do kyblíku a odnesla na druhý konec zahrady, kde jsme jej společně propustily. Byla to taková malá operace s velkým výsledkem, který potěšil nejen ježka. Bylo však pro ni nutné mít pochopení i pro lapálie tohoto druhu. Až později jsem pochopila, jak to bylo nevšední a ne každý rodič by se tak zachoval.

29 filmů, bez kterých by bylo na světě prázdněji (můj výběr)

 
1. Adelheid (1969): krásné herectví Petra Čepka a balada o osamělosti, únavě, starých vinách i lásce
2. Amélie z Montmartru (2001): životabudič pro hledání drobných radostí a velkých tajemství v každodenním životě
3. Anglický pacient (1996): láska a zrada v rozpálené poušti i příběh o pomoci, obětování a stínech minulosti
4. Casablanca (1992): moudrá královna romantických filmů a příběh o skutečně nečekané velkorysosti
5. Fanfán Tulipán (1952): Fanfán Tulipán=Gérard Philipe=vtipný a odvážný dobrodruh s šarmem
6. Farinelli (1994): zasazení překrásné Händelovy hudby do rivality hudebního i bratrského světa
7. Forrest Gump (1994): k dojetí stačí  již první pohled na snášející se peříčko
8. Jih proti Severu (1939): důstojně klasický film podle jedné z nejpoutavějších knižních předloh
9. Láska nebeská (2003): nejlepší druh vánočního cukroví
   

Veliké věci velikonoc

Jaké je pro mne nejvýznamnější poselství jara a velikonoc?

Je to očištění předchozím 40-tidenním odříkáním. Skláním se před lidmi, kteří střídmost půstu dodržují.

Je to zázrak znovuzrození, kdy Ježíš vstal z mrtvých a hrob zůstal prázdný. Beránkova pokora byla povýšena.

Je to bolest, kterou Kristus prožil na kříži a která nezanikla v zapomnění.

Je to plodnost, která v tomto období nadchází, vidíme ji v symbolech obnovující se přírody kolem nás.

Ale nejvíce je to síla, která ochraňuje. Slunce se nachází v silném Beranu, 21. březen je keltským svátkem odolného Dubu, nastává převaha světla nad nocí. K silným se ale vždy váže povinnost ochrany slabších. Síla přináší skutečné prvenství pouze tehdy, když se dokáže proměnit v dobro ostatních, ne jen své.

Dvé sněženek

Sněženka od J. V. Sládka

Pamatuji si, jak jsem byla kdysi překvapená (ne tedy do té míry, aby mě to donutilo číst), jak se Sládek obecné (mé) představě o básníkovi vymykal. 

Žil dva roky v Americe, krátce po občanské válce, kde se živil kromě občasných učitelských vstupů (ty v životopisech  vyznívají lépe) převážně jako námezdní dělník na stavbě železnice. Na rozdíl od později příchozího a nesporně blahobytněji pobývajícího Dvořáka

Pozdně vzpomenutý Arnošt Lustig

27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.

Když v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání, než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.

Chaplinova báseň, která není od Chaplina

Následující text je připisován Charliemu Chaplinovi, který jej  údajně 16. dubna  1959 přednesl na oslavě svých sedmdesátých narozenin. S nemalou pravděpodobností však nebyl jeho autorem, i když v obecném povědomí je s touto básní spojován. Podle zasvěcených neodpovídá charakteristice jeho psaní a také působí velmi mladistvým (takřka New Age) stylem. Autorství je ponejvíce přisuzováno Alison McMillenové.

 

Jakkoliv byl či nebyl přívržencem, resp. anticipátorem*, Vodnářského věku (vyznačujícím se nutkavým pátráním po duchovních pravdách):-), jedná se o velmi kvalitní pohled na naše bytí, a to zformulovaný s lehkostí vědoucího.

České překlady se od sebe lišily, toto je jejich kompilát s mými drobnými korekcemi. Ať se však dosadí téměř libovolná slova, je to stále paráda. 

 

* Nemohla jsem neužít slovo, které bylo oblíbenou mantrou na katedře filosofie VŠE, i když se dá podstatně fádněji vyjádřit jako předchůdce:-). Ještě jsem zvažovala "znalecky" užít i slovo ontologie (nauka o bytí), ale to Chaplinovi skutečně udělat nemůžu:-).

 

 

Když jsem začal milovat sám sebe

 

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mě pouze varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká AUTENTICITA.

 Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není ani vhodná doba, ani na to ten člověk není připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká ÚCTA.