čtvrtek 17. ledna 2019

Svatební fotografie z roku 1903


Tuto kolorovanou svatební fotografii, na které se podle dobového úzu nikdo nesměje, jsem v rámci pozůstalosti vytřídila pryč, protože jsem si říkala, že nemám nikoho, kdo by mě seznámil s jejími účastníky. A později jsem, světe div se, přišla klopotně na to, o koho se jedná. Je to svatba mé sedmnáctileté prapratety Ludmily a jejího osmadvacetiletého novomanžela Jana Jaroslava, který byl obchodníkem. Pochází z třetího února 1903 (svatebčané ostatně stojí na sněhu), ten den bylo úterý, tehdejší obvyklý čas v týdnu vyhrazený pro svatby.
Svatebčané se brali v Moravských Budějovicích, které byly bydlištěm nevěsty, ženich pocházel z Kroměříže. V horní řadě stojí zleva sestra ženicha, otec nevěsty (můj prapradědeček), dále ženich a pravděpodobně svědek, sedícími jsou matka nevěsty (moje praprababička), nevěsta se smutným výrazem a matka ženicha. Po stranách stojí sourozenci nevěsty, kdy soustředěná holčička s kyticí je moje prababička Marie.
Když jsem pátrala dále, přišla jsem na to, že manželům z fotografie se narodily 3 děti, první syn Jan Otakar přišel na svět 20. listopadu 1903 a zemřel 31. srpna 1907, další dvě děti, které se narodily až po smrti staršího sourozence, Jiří Maria (* 8. července 1909) a Věra Maria (* 21. června 1910) se dožily dospělosti. Manžel Jan zemřel v plicním sanatoriu v Kroměříži 16. března 1927, kdy se tak má praprateta stala v 41 letech vdovou. Odstěhovala se s dětmi ke své matce, taktéž již vdově, do Prahy a již se znovu nevdala. Nerozřešenou otázkou pak zůstává, proč byla nevěsta na svatbě tak smutná?

středa 12. září 2018

Sibiř: březen 1915 - září 1917



Přidávám pro ty, koho to může zajímat, jak vypadaly dopisy (a především jejich lidský obsah v rámci cenzury) ze zajetí na Sibiři z doby první světové války. Přikládám první a poslední, již značně posmutněle laděný, dochovaný lístek, který můj pradědeček obdržel od svého bratra. 

Psát se smělo jednou za tři měsíce, po posledním lístku ze září 1917 přišla velká sovětská revoluce se všemi svými konsekvencemi, a tak korespondence skončila. Praprastrýc poté padl jako osmadvacetiletý v legiích, k nimž se mu podařilo přidat, v srpnu 1918 v bojích u Nižního Tagilu.



19. března r. 1915

Nejmilejší bratře,
přijmi ode mne srdečný pozdrav a stálé vzpomínky na Tebe. Jsem chvála Bohu zdráv a doufám, že Ty též. Jsi ještě stále v Boleslavi a jak se máš? Dopřeje-li nám Bůh šťastné shledání, tak si povíme vše ústně. Přeji též šťastné a veselé svátky Velikonoční.
Tisíckráte Tě zdraví a líbá Tvůj bratr Václav - válečný zajatec. 12. rota. Omsk. Sibiř. 





v Omsku 21. září 1917


Draze milovaný bratře,
přijmi můj vřelý pozdrav a políbení. S dychtivostí chápu se pera, abych Ti několik řádků napsal, ale když mám psáti, tak nevím co - a přece bych Ti toho mohl tak mnoho napsati, co bych vlastně chtěl napsat, to nemohu a ostatní se nemění, moje práce stále stejná. Ráno vstanu, pracuji do večera, noc spím do rána a ráno opět nanovo a dělám až do večera. Tak můj život jde stále jednotvárně jako hodiny. Často se cítím, bratře, tak sám. Tak v té chvíli přebírám se v lístkách od Tebe i z domova a znovu pročítám. Budu opět skoro psáti. Sbohem! Tvůj br. Václav.

úterý 8. května 2018

Výňatek z rodokmenu - možný příběh z rodinné kroniky

    František, který pocházel z široce rozvětvené rodiny Melicharů v celém okolí, se stal tkalcem. Celý svůj život strávil v rodné obci Věšín. Po prvním sňatku se zde přestěhoval do stavení č. p. 74, kde setrval až do své smrti.
    Oženil se dvakrát. Poprvé si vzal 9. listopadu 1819 o rok starší Kateřinou Květoňovou, dceru Františka Květoně a Anny, rozené Šimonové, která se narodila 14. listopadu 1788 v obci Březí č. p. 14. Svatba se konala, jak tehdy bylo zvykem, v rodišti nevěsty vzdáleného zhruba 50 kilometrů od Věšína. Narodilo se jim v průběhu deseti let celkem 5 dětí, kterými byly Barbora narozená 27. září 1820, Marie narozená 13. srpna 1823, Jan narozený 24. prosince 1824) Jakub narozený 26. července 1826 a Josef narozený 4. srpna 1830. Barbora po společně strávených 24 letech poté zemřela 21. dubna 1844 na tuberkulózu, tehdejší častou příčinu úmrtí.

    sobota 24. února 2018

    Další pomocníci při pátrání v rodinné historie


    Přidávám tři užitečné webové pomocníky, kteří mohou posloužit při cestě za rodinnou historií.
     

    1. Vojenské záznamy

     
    Máte-li v rodině vojáky, kteří byli legionáři, padli v první nebo v druhé světové válce či byli příslušníky československých jednotek v zahraničí, je možné dohledat záznamy o nich zde: databáze. Informace o válečných hrobech v zahraničí, v nichž jsou uloženi, jsou pak k dohledání zde: hroby v zahraničí.
     

    Například je zde k nalezení i zápis o úmrtí strýce mého dědečka, který byl od roku 1915 v zajetí v sibiřském Omsku a následně se přidal k legiím, zemřel 22. 8. 1918 jako osmadvacetiletý v boji u města Nižnij Tagil na Urale.

     

     

    sobota 14. října 2017

    Jak hledat v matrice online: příklad z matriky narozených aneb jak dohledat mého pradědečka

    Hledání v matrice není skutečně nikterak obtížné. Příkladně, budu-li hledat záznam o narození mého pradědečka, postupuji následovně:

    Prostřednictvím interaktivní mapy České republiky, která obsahuje odkazy na všechny digitalizované archivy, viz http://www.genealogie.cz/aktivity/digitalizace, kliknu na Středočeský kraj, protože hledám osobu, která se narodila v obci Nové Strašecí. Dostanu se tak automaticky na stránky Státního oblastního archivu v Praze viz http://ebadatelna.soapraha.cz.
     
    Pradědeček Josef Spal se narodil 31.5.1886, což často nemohu přesně vědět, a proto zadám do vyhledávače rozpětí 1880-1890. Zobrazí se mi následující tabulka, z níž je zjevné, že se jedná o matriční knihu zobrazenou na prvním řádku, která obsahuje (naštěstí) i index příjmení.

    neděle 8. října 2017

    Rodokmen rychle, samodomo a po internetu

    Poslední dobou jsem podlehla nenápadnému kouzlu vytváření rodokmenu a je to mnohem pestřejší činnost, než jsem si dokázala představit. Vždy jsem si myslela, že kvůli tvorbě rodokmenu je nezbytné navštěvovat archivy, ale opak je pravdou, stačí si z většiny pouze prohlížet skeny digitalizovaných matrik online.

    Vzhledem k tomu, že jsem začínala (i stále pokračuji) krušnou metodou pokus – omyl, zkusím zformulovat několik bodů, které můžou napomoci.

    Kde hledat digitalizované matriky
     
    http://www.genealogie.cz/aktivity/digitalizace: pod tímto odkazem se nachází rozcestník na digitalizované matriky tříděné na úrovni krajů, prokliky se tak lze dostat rychle na matriku, do níž hledaná lokalita spadá. V případě nejistoty s identifikací kraje, do kterého dotyčná obec správně správně:-) patří, lze promptně použít územně identifikační registr ČR viz http://www.uir.cz/obce, který zahrnuje všechny české obce.

    Existují matriky narozených, resp. pokřtěných, matriky oddaných a matriky zemřelých. Údaje, které jsou volně dostupné na internetu, bývají však starší sta let, doslovně se zákonem o matrikách řečeno: jedná se o matriční knihy, u nichž poslední zápis je starší než 100 let u knihy narození, 75 let u knihy manželství nebo partnerství a 75 let u knihy úmrtí. Ohledně mladších údajů je tak třeba se obrátit na příslušnou matriku obecního úřadu, protože tzv. živé údaje mají ještě tam a dostupné na internetu nejsou. Většina matrik má naštěstí na konci index/rejtřík (nebo existuje i jako samostatný svazek). 

    Jak vypadá zápis z matriky

    Zápis z matriky vypadá například viz narození mého pradědečka z Nového Strašecí roku 1886 (druhý zápis shora): http://ebadatelna.soapraha.cz/d/10294/134# nebo zápis o úmrtí mého pražského prapradědečka roku 1920 (také druhý zápis shora): http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=AC3E7C2ECDFA4E37AF55E7B795F3C7CF&scan=402#scan402. Ty jsou čitelné snadno. Nejvíce identifikačních údajů pak obsahují matriky narozených, nejméně pak matriky zemřelých, jak ukazují i tyto příklady zápisů.

    Náročný je už například obtížně čitelný zápis v českém kurentu o narození mého prapradědečka v Holušicích z roku 1815 (třetí zápis zdola): http://ebadatelna.soapraha.cz/d/6023/9#. Skutečnou šifrou je pak zápis o narození mojí praprababičky, která se provdala za výše uvedeného pražského prapradědečka, v němčině z roku 1862 (druhý zápis shora): http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/8966/?strana=150.

    Čtení starých textů
     
    S četbou starého textu v matrikách psaného kurentem (například narozením praprababičky Bohumily viz výše) a dále s latinskými a německými výrazy mi pak často pomohli ochotní debatéři z fóra: http://genealogie.taby.cz, kde je zřízena i přímo sekce věnovaná čtení starých textů. Kurent v češtině svádí k pocitu, že jej lze odvodit z našeho běžného písma, ale není tomu tak, má svá vlastní pravidla, ta ale zase nejsou ve své podstatě tak komplikovaná. Mnoho lidí je však ochotno pomoci online viz výše, je-li trápení s četbou příliš velké.
     
    Hledání v Praze
     
    Více než polovina mých předků pochází z Prahy, kde lze rodiny dohledávat pomocí policejních přihlášek do první světové války viz http://digi.nacr.cz/prihlasky2/. Výhodou je, že jsou zde zachyceni všichni členové rodiny v jeden časový moment (což v matrice možné není a musí být dohledáváni postupně), ale nevýhodou je častá chybovost v datech narození (ale pro základní orientaci to plně dostačuje). Když moje praprababička, vdova po prapradědečkovi z Holušic viz výše, přišla roku 1891 se svými šesti dětmi do Prahy, vypadal zápis viz přihláška či přiložený obrázek.

    Pražákům ještě může napomoci: 
    1. rozcestník pro jednotlivé pražské farnosti: http://www.ahmp.cz/index.html?mid=103
    2. sjednocené vyhledávání pohřbených, kteří jsou uloženi v rámci všech pražských hřbitovů: http://212.47.2.130:8080/mpo_sphw/sphm.do
     
    Kam údaje zapisovat
     
    Zjištěné údaje, je-li jich již větší počet, je třeba zanášet do interaktivního rodokmenu, já používám: myheritage.cz, ale v podstatě lze využít mnoho dalších: ancestry.com, familysearch.org apod. Většinou jsou zdarma, teprve po překročení určitého počtu osob (u myheritage.cz se jedná o 250 osob) jsou zpoplatněné.
     
    Není to skutečně nic těžkého a máte-li i sdílné pamětníky v rodině, půjde to pak (skoro) samo.
     
     

    pátek 7. července 2017

    Švadlenka

    Jedním z mých oblíbených obrazů je Švadlenka od Josefa Mánese, olejomalba pocházející z roku 1858 nebo 1859, která je umístěná v Národní galerii v Praze. Obraz je řazen do období druhého rokoka, jak je odborníky označována druhá třetina 19. století.
    Mám ho ráda pro jeho významovou otevřenost a můj oblíbený rys i u jiných obrazů, kdy má hlavní figura skrytý obličej či je obrácena zády. Jedná se o obraz s nenápadným motivem osamělé a unavené mladé dívky, který vtahuje pozorovatele do skromného interiéru podkrovního bytu.
    Oknem vidíme okolní mansardové střechy. V místnosti je pouze stůl, židle, komoda a svatý obrázek na stěně zobrazující panenku Marii. Ten je právě velmi zajímavý. Má se jednat o reprodukci oblíbeného obrazu Panny Marie Karlovské, který roku 1697 zhotovil Jan Jiří Heinsch a už tehdy se jednalo o kopii jiného díla. Tomuto obrazu pak byly připisovány léčivé schopnosti.
    Obraz Švadlenka bývá často vykládán ve spojitosti s Mánesovým dobrým a předčasně zemřelým přítelem, rovněž malířem, Adolfem Kosárkem. Obraz je i několikrát popsán jako zpodobnění Kosárkovy nevěsty Františky Pokorné, která se při šití svých svatebních šatů dozvídá o snoubencově smrti. To ale historii přesně neodpovídá, Kosárek zemřel 29. října 1859 již jako ženatý a v té době měl roční dcerku.
    To však není pro neodborníka podstatné. Důležitější je určitá skromná krása a jemnost mladé dívky, se kterou můžeme soucítit, chápat její samotu, ale stále nemůžeme přesně porozumět poselství tiché scény.
    Zdroje:
    BYDŽOVSKÁ, Lenka, Prahl, Roman. V mužském mozku: sborník k 70. narozeninám Petra Wittlicha. Dolní Břežany: Scriptorium, 2002, MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. Praha: Odeon, 1970.
     

    pondělí 5. června 2017

    Prvorepublikový památník mojí babičky


    Přikládám pár fotografií z památníku mojí babičky, kam žákyně pražské vinohradské základní školy na přelomu 20. a 30. let minulého století přidávaly své příspěvky. Ty se tenkrát braly velmi vážně, dokonce některé obrázky pro potřeby dětského památníku byly vypracované na zakázku, inu prvorepublikové Královské Vinohrady.
     
    Jen je smutné, že všechny ty holčičky (třídy tehdy ještě nebyly smíšené), které památníkovou dikcí psaly co nejhezčeji verše o plynutí života a vzpomínkách na šťastné mládí, jimž tehdy stěží skutečně rozuměly, jak si pamatuji i sama u sebe z památníkové éry mojí doby, už dávno nežijí.
    

    středa 3. května 2017

    Deník z první světové války

    Přikládám několik stránek ze sto let starého památníku - deníku našeho pradědečka, který si psal a především kreslil za první světové války, kdy sloužil v nemocnici a hrál v armádním souboru. To bylo na tu dobu velké štěstí. Přesto se mu však samozřejmě stýskalo a pomáhalo mu vzpomínat na malé hospodářství, které s prababičkou měli.
     

    pondělí 10. dubna 2017

    Jedová chýše

    Krátký text o legendární pražské hospodě s významně dlouhou historií
     
    Jedová chýše a historie
    Tato pověstná a již nedochovaná hospoda stála na vrchu Větrově na vzdálené periférii tehdejší Prahy, nyní na rohu Apolinářské a Viničné ulice na Praze 2. Apolinářská ulice dostala jméno po kostelu svatého Apolináře, v jehož těsném sousedství Jedová chýše stála, a to již od 14. století až do svého konce za období první republiky.
    Proč měla hospoda tak podivný název, není přesně známo, snad to bylo vlivem pochmurného okolí, ale byl to název oficiální, který na nízkém domku česky a německy hlásal červený nápis. Podle jedné verze zde Václav IV. v přestrojení odhalil nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili otrávit, a skutek jim dokonaně opětoval.

    úterý 7. března 2017

    Velmi prospěšná Škola Malého stromu

    Nedávno jsem se opět vrátila ke knize Škola Malého stromu. Vím, že její autor se ztotožňoval se segregačními tezemi a kniha je navzdory autorově původnímu prožitkovému tvrzení zcela fiktivní příběh, ale obsahuje v sobě mnoho mimořádných myšlenek. Ty poznáváme společně s malým chlapcem jménem Malý strom, který je vychováván indiánskými prarodiči v odlehlé horské oblasti státu Tennessee.

    V některých pasážích mi přišly již nadbytečné negativní odkazy na politiky coby původce všeho zla, ale zřejmě to bylo tématem autorova vnitřního vykoupení minulosti. Jinak je knížka zcela unikátní a ráda z ní uvádím několik vět.

    Nejdůležitější text knihy je o starých zákonech indiánské Cesty:
    "To je Cesta", řekl dědeček tiše, "ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí.
    Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty."

    pondělí 30. ledna 2017

    Pravdivý příběh o hledání minulosti

    Chtěla bych zde vyprávět příběh, který se skutečně stal a o kterém jsem si slíbila, že ho jednou sepíšu.
     
    Předsevzetí

    V únoru roku 2009 mi náš otec ve svých 75 letech pověděl, že odjíždí na měsíc do Austrálie. Říkal to svým typickým způsobem, kdy jsem si často nebyla jistá, zda to myslí vážně či se jedná o skrytý a mírně cynický humor, který uměl výborně používat. Sdělil mi však svůj připravený plán na delší cestu do Sydney, kde chtěl nalézt hrob svého otce, který zde zemřel v roce 1957 a kterého naposledy spatřil před jeho emigrací v roce 1949.
     
    To byl skutečně náročný úkol. Neměl žádný kontakt, ostatně jeho otec v cizině již další děti, a tudíž potenciální příbuzné, neměl a jednalo se o historii starou více než padesát let. Znal datum úmrtí, adresu posledního trvalého bydliště, jež již dávno nemuselo existovat, místo uložení však ne.

    Záhy skutečně odjel, srdnatě a sám (se sestrou jsme s ním nejely, byly jsme však v kontaktu přes SMS, emaily a Skype), do australského Sydney.

    Co bylo předtím
     
    Můj otec měl se svým otcem komplikovaný a odcizený vztah. Babička, otcova matka, od manžela odešla v roce 1936, kdy byly otci tři roky.  Manželství bylo prý velmi krušné a koncem roku 1941 bylo konečně rozvedeno. Otec byl jediné dítě z něj pocházející. Po válce pro nás neznámý dědeček odešel z Prahy do Karlových Varů a kontakt se synem nebyl příliš častý. Babička se v roce 1948 podruhé vdala a v tomto manželství se cítila šťastná.
     
    Náš otec o vlastním otci mluvil velmi zřídka a vždy popsal několik krátkých a pozitivních momentů (jak jej vzal do auta, učil ho jezdit na kole a říkal, že Židé jsou stejní lidé jako ostatní). Působilo to na mě trochu strojeným dojmem, jako by se chtěl cíleně soustředit pouze na to dobré, ale oceňovala jsem tuto určitou velkorysost.

    V emigraci

    Dědeček roku 1949 emigroval do Francie a tím byl v té době možný styk otce se synem zamrazen do podoby občasné výměny dopisů. Předpokládám, že tyto dopisy byly v té době i kontrolovány pracovníky, které režim, na rozdíl od těch druhých, poctil svou důvěrou. Ve Francii se oženil s paní Rosalií, která byla polského původu, manželství to bylo údajně šťastné, i když bezdětné.
     
    Roku 1951 z Francie společně odjeli do australského Sydney. Dařilo se jim dobře, pořídili si nejdříve krámek a následně malou restauraci a brzy splatili hypotéku na dům. V září roku 1957 dědeček ve věku 55 let po krátkodobých zdravotních problémech zemřel. Byl to krátký život, ale neskutečně dlouhá cesta pro člověka, který byl od osmi let úplným sirotkem, ale který, jak se domnívám, dokázal být v některých případech i dost tvrdý. Otec se o úmrtí dozvěděl až později, když obdržel dopis od vdovy, s jehož napsáním jí pomohl některý český krajan. O místě uložení však v dopise nebyla zmínka.
     
    Smutné je, že paní Rosalie, která se v posledním dopisu vyjadřovala o svém muži velmi pěkně a jeho smrti hluboce litovala, zároveň vyčetla mému otci, že se dlouho neozval (psali si zřídka) a on se v posledních chvílích po zprávách od jediného syna velmi ptal. Měl sice informace od jiných příbuzných, s nimiž si také dopisoval, ale přál si dopis od syna. Otec mu jej opravdu v té době zaslal, ale dorazil až po jeho smrti.

    Tím historie, v možnostech tehdejší doby, končí.

    Pokračování: Cesta v roce 2009
     
    Otec se v anglicky mluvícím velkoměstě, které navštívil poprvé v životě, musel vypořádat s několika problémy. Stěhoval se z jednoho ubytování, které se ukázalo jako nevhodné, do druhého, musel zprovoznit platební kartu, která zpočátku nefungovala, orientovat se v dopravě a samozřejmě zápasit s praktickou angličtinou, i když ji měl jinak na slušné úrovni.
     
    Zjistit místo posledního uložení nebylo snadné. Nejdříve se musel dostavit na matriku, kde získal potvrzené datum úmrtí a především důležitý dokument úmrtního listu. Musel se tam však opakovaně vracet, protože to byla poměrně náročná administrativní záležitost a také ne všemu napoprvé porozuměl. Informace o místě uložení těla na matrice však dostupná nebyla.
     
    Následně se obrátil na římskokatolickou farnost, do jejíhož působiště spadalo dědečkovo bydliště. Věděl totiž, že jeho nová manželka byla římská katolička, a to, že pohřeb byl katolický, bylo patrné i podle roucha celebrujícího kněze na fotografií, kterou vdova přiložila k poslednímu dopisu. Z ní se dalo i odvodit, že se jednalo o pohřeb do země, tedy bez kremace. Zatímco urna s popelem může být uchována na jakémkoliv místě, případně popel rozprášen, ostatky po pohřbu do země se nachází vždy na hřbitově. V Austrálii také platí, že hrob se uhradí/koupí jednou provždy. To je velmi úlevné, protože v Čechách tomu tak často není a pronajímaná hrobová místa, u nichž není pravidelný nájem zaplacen, jsou přeprodávána dalším zájemcům.

    Zklamání a objevy
     
    Na katolické faře místo uložení mrtvého nenalezli, pouze opět sdělili datum úmrtí, které bylo známé již z návštěvy matričního úřadu. Po tomto zklamání se otec přesunul do ulice, kde dědeček bydlel a vedl svou malou restauraci, která tam pod stejným jménem - Joey´s Place (jmenoval se Josef a joey znamená i klokánek) fungovala i v roce 2009. Noví provozovatelé byli milí, ale samozřejmě nic o zdejší dávné historii nevěděli.

    Zvolil tedy jinou strategii, která po něm musela vyžadovat dost odvahy. Obcházel okolí a zahlédl-li někoho staršího, kdo by mohl pamatovat dobu před více než padesáti lety, začal mu účel své cesty vysvětlovat a ptát se po dědečkovi. Žádného pamětníka bohužel nenalezl, ale seznámil se s milou starší italskou paní a její rodinou, s nimiž byl pak až do své smrti v kontaktu.

    Finále
     
    Nebyl si jistý, jakými cestami může dále postupovat, a tak se opět obrátil na katolickou farnost. Zde začali skutečně intenzivně pátrat a nakonec pohřeb i místo uložení dohledali. Příznačnou ironií totiž bylo, že jejich záznamy obsahovaly chybu v českém příjmení a ta způsobila, že při předchozí návštěvě informaci nenalezli. Po ověření dat však bylo jisté, že  nyní objevili správný záznam. A tak přesně 20 dní po svém odletu z Čech, který se uskutečnil 21.2.2009, a po 60 letech, kdy naposledy svého otce viděl, mohl náš otec hrob dědečka navštívit. Hrob byl samozřejmě neupravený a zpustlý, ale důležitý bylo, že existoval!
     
    Otec dal zaplatit novou náhrobní desku, ta byla vyhotovena až po jeho odjezdu, protože mu již vypršela doba pobytu. Kvalitu provedení pak nejen zdokumentovala kamenická firma v zaslaných fotografiích, ale rovněž osobně zkontrolovala italská babička s rodinou a zaslala i hezkou fotografii, na níž sedí u hrobu.
    Když jsem o šest let později tuto rodinu informovala o otcově úmrtí, odepsali mi, že na tento hrob zanesou květiny. 

    úterý 24. ledna 2017

    Kniha pro starší a pokročilé?

    Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano (...trotzdem Ja zum Leben sagen: Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager), první vydání v r. 1946.
     
    Kniha pro starší a pokročilé?
    Kniha  Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano….. z roku 1946 je silnou výzvou, se kterou se čtenář nesetkává často. Její cesta k němu není snadná. Napadají otázky:
    Proč to podstupovat, když se jedná o deprimující téma koncentračního tábora? Nebude to úplně depresivní? A je pravda, že autor knihu sepsal během dvou týdnů?, to pak nebude asi propracovaný text…
    Musím říci, že kniha je mi sympatická úsporností, skutečně se jedná o věcné shrnutí tématických okruhů života v táboře, není tu nic nadbytečného, nic samoúčelně brutálně vykresleného, jedná se o střízlivý popis se silným duchovním přesahem. Titul s podnázvem Psycholog prožívá koncentrační tábor obsahuje 3 stěžejní části: První fáze – Přijetí do tábora, Druhá fáze – Život v lágru, Třetí fáze – Po osvobození z lágru.
    Autor popisuje v knize i to, jak se na její pozdější publikaci po skončení války (toužebná vize všech vězňů) cíleně upnul a umožnilo mu to lépe snášet nekonečné strasti. Určitě je zajímavé, že Frankl byl povoláním psychiatr (i psycholog), jehož židovský původ nasměroval bohužel právě do Osvětimi. Promýšlení obsahu knihy, které autora udržovala nad hladinou zoufalství, potom pro mě rehabilituje kratinkou dobu sepsání knihy. Ano, kniha není podrobná, ale je plně dostačující pro pochopení situace i autorových postojů.
    A přesto říci životu ano… je i mimoděkým doplňkem známé knihy Továrna na smrt, jejímiž autory se stali dva uprchlí vězňové Erich Kulka a Ota Kraus (otec známého moderátora). Kdo se setkal s Továrnou na smrt, ví, jak je kniha  precizní v detailech, protkaná mnoha výpověďmi svědků a rekonstrukcí map a plánků. Frankl volil jinou cestu, cestu psychologicky postojovou.
    A o co v knize hlavně jde?
    Jedná se o logoterapii, léčbu smyslem (mnohovrstevnaté řecké slovo „logos“ je i výrazem pro smysl), který se dá naleznout v každém prostředí. Hraje se o kvalitní esenci bytí, zahrnující možnost volby – svobodné vůle ke smyslu v každé situaci, tedy i v koncentračním táboře. Má pozitivní náboj, vyzývá ke smířlivosti, odvrací od pomsty.
    Souhrnně knihu hodnotím jako velmi přínosnou, myslím, že obsahuje dostatečně pozitivní poselství navzdory negativnímu kontextu. Uvítala bych v ní více konkrétních informací, provázání s denní praxí, realistické půtky a konflikty mezi spoluvězni, kteří jsou zde idealizovaně popisováni jako „kamarádi“. V tomto ohledu se však musím obrátit k Arnoštu Lustigovi či zmíněné Továrně na smrt. Frankl prostě setrvává ve své pozitivní percepci negativních reálií. A ano, touto knihou čtenář dospívá…
     
     

    sobota 24. prosince 2016

    Krásné vánoce a šťastný nový rok všem lidem dobré vůle
    přeje Melancholikův svět
     

    středa 21. září 2016

    Retropovídka: Vzácná návštěva a nečekané jevy

    Bylo to při příležitosti návštěvy prvního tajemníka KSČ a prezidenta republiky Gustava Husáka v jedné elektrárně, kde se měl slavnostně uvádět do provozu další blok. Takové návštěvy nepřicházely v dobách normalizace neohlášené, takže vedení se na ni důkladně připravovalo. Zejména výzdobě se věnovala velká pozornost, aby vnukla prvnímu tajemníkovi a jeho suitě vědomí, jak nadšeně je pracující lid podporuje a miluje. Celá elektrárna se rděla rudými hesly oslavujícími KSČ a její moudré vedení. Bylo samozřejmě připraveno přivítání a organizace přivítání vzácné návštěvy se jevila jako bezchybná.
    Ale, jak se tehdy připomínalo, bdělosti není nikdy dost - na jednu věc se zapomnělo.
     
    Anglický král Edward VIII., který z lásky k neurozené, dvakrát rozvedené paní Simpsonové roku 1936 abdikoval, aby si ji mohl vzít za manželku, takže ho pak zlé jazyky ironicky nazývaly Simpsonem III., jednou prozradil, jaké dvě nejdůležitější rady mu dal jeho královský otec pro panování:

    středa 17. srpna 2016

    Odpouštění - Opouštění 2

    Odpouštění je jedna z nejnáročnějších a nejdůležitějších dovedností, které se musíme v životě učit. Vztahuje se na všechny, stěží se najde výjimka. Schopnost odpouštět sice patří k osobnostní vyzrálosti, v dětství vnutknutým morálním hodnotám a pozdější naučené praktické snaze o smírné řešení, ale nejvíce a především se vztahuje k základní úctě k sobě i druhým.
     
    Zní to samozřejmě, ale málokdo umí v praxi skutečně odpustit, ne pouze nuceně odklonit pozornost, vyložit si věc jako malichernou či pro nalezení úlevy zkarikovat protistranu. Rovněž řešení tvrdým (proti)výpadem s následujícím monologem o prominutí a zapomenutí nebývá často také pravým odpuštěním. Skutečné odpuštění musí vždy vycházet z úcty a péče o sebe i druhé. 
     
    PRAXE:
     
    V psychodramatické technice rodinných konstelací je jedním z klíčových kroků žádost o odpuštění. Ta probíhá nejen verbální omluvou, ale i hluboce provedenou úklonou. Jak ten, kdo ji koná, tak i ten, kdo ji přijímá, se až tímto fyzickým aktem propojí s pravými pocity pokory a odpuštění.
     
    Cvičení podle Louise Hay:
    1. Představte si osobu, kterou nesnášíte a která Vám ublížila, do všech detailů. 
    2. Když se její obraz ve Vaší mysli ustálí, začněte si pomalu představovat, jak ten druhý prožívá příjemné zážitky a vypadá u toho šťastně (ano, skutečně to jde!). 
    3. Když se vzápětí začnete trochu uvolňovat a cítit částečně pozitivní emoce, v ten moment v duchu řekněte: „Odpouštím Ti, jsi volný a i já jsem volný!"
    4. Za chvilku si ve stejně příjemné situaci představte sebe. Pořádně si tu představu užijte. Dobra je pro všechny dostatek!
    Je třeba vytrvat alespoň 5 minut a člověku se začne pomalu ulevovat. Ideální je cvičení opakovat po dobu několika dní za sebou.

    pátek 12. srpna 2016

    Odpouštění - Opouštění

     
    Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

    Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.
     
    Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.