Krátký text o legendární pražské hospodě s významně dlouhou historií
Jedová chýše a historie
Tato pověstná a již nedochovaná hospoda stála na vrchu
Větrově na vzdálené periférii tehdejší Prahy, nyní na rohu Apolinářské a
Viničné ulice na Praze 2. Apolinářská ulice dostala jméno po kostelu svatého
Apolináře, v jehož těsném sousedství Jedová chýše stála, a to již od 14.
století až do svého konce za období první republiky.
Proč měla hospoda tak podivný název, není přesně známo,
snad to bylo vlivem pochmurného okolí, ale byl to název oficiální, který na
nízkém domku česky a německy hlásal červený nápis. Podle jedné verze zde Václav
IV. v přestrojení odhalil nájemné
vrahy, kteří se ho kdysi pokusili otrávit, a skutek jim dokonaně opětoval.
Druhá verze prozaičtěji souvisí s okolními budovami vědeckých ústavů a chemikáliemi v nich umístěnými.
Druhá verze prozaičtěji souvisí s okolními budovami vědeckých ústavů a chemikáliemi v nich umístěnými.
O historii prvých dob této hospody se můžeme dočíst
v díle zuřivého reportéra Egona Erwina Kische, kterému tato staropražská pamětihodnost
pochopitelně neunikla a který o ní píše v reportáži Gifthütte: Tanz mit der Leiche. Traduje se, že když jednou nechtěla
žádná z dívek tančit s nosiči mrtvol, kteří se v Jedové chýši
zastavili i se svým nákladem, ze vzteku vytáhli mrtvolu dívky z rakve a
začali tančit tedy s ní.
Osazenstvo Jedové chýše
Mužskou část návštěvníků původně tvořili především medici
a mladí lékaři z okolních ústavů, ženskou pak ošetřovatelky, frekventantky
kurzu porodních asistentek a služebné. Ve starých dobách navštěvovali tuto
svéráznou hospodu čeští a němečtí studenti družně spolu. Potom, jak píše Kisch,
však v dobách idejí Burschenschaftu dokázal jed nacionalismu otrávit i Jedovou
chýši.
Po národnostních šarvátkách přestala většina studentů
hospodu navštěvovat a ráz hospody začala postupně utvářet pražská galérka, o
které píše Jiří Marek v Hříšných lidech
města pražského. Místo bylo strategicky odlehlé a zarostlá stráň za ním
poskytovala dostatek možností k útěku. Vypráví se, že když byl jmenován
nový policejní rada pražské kriminálky, který přišel z provinčního města,
nejprve zavítal do této známé hospody. Zde byl pro svůj údajný přirozeně zločinecký
zjev zasvěcen do chystaného podniku a mohl se tak hned z počátku své
kariéry vyznamenat úspěšným nastražením pasti na členy galérky.
Konec časů
Jedové chýše
Budova Jedové chýše byla kromě fotografií a maleb naposledy
zvěčněna i ve filmu Karla Lamače Dobrý
voják Švejk z roku 1926. Posledním jejím majitelem Jedové se stal
profesor Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog. V těsném sousedství stál
tehdy ještě domek, ve kterém bydlela rodina hostinského Schuha. Roku 1933 byla Jedová chýše již ve značně
bědném stavu zbourána a na jejím místě byl postaven funkcionalistický činžovní dům
architekta Josefa Kalouse, nyní ve vlastnictví známého hudebníka a podnikatele.
Autor: Josef Procházka (s mými korekturami)
Zdroj obrázků: www.prahaneznama.cz, www.praguecityline.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat