Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídky. Zobrazit všechny příspěvky

30/01/2017

Pravdivý příběh o hledání minulosti

Chtěla bych zde vyprávět příběh, který se skutečně stal a o kterém jsem si slíbila, že ho jednou sepíšu.  

 

 

Předsevzetí

V únoru roku 2009 mi náš otec ve svých 75 letech pověděl, že odjíždí na měsíc do Austrálie. Říkal to svým typickým způsobem, kdy jsem si často nebyla jistá, zda to myslí vážně či se jedná o skrytý a mírně cynický humor, který uměl výborně používat. 

Sdělil mi však svůj připravený plán na delší cestu do Sydney, kde chtěl nalézt hrob svého otce, který zde zemřel v roce 1957 a kterého naposledy spatřil před jeho emigrací v roce 1949. To byl skutečně náročný úkol. Neměl žádný kontakt, ostatně jeho otec v cizině již další děti, a tudíž potenciální příbuzné, neměl a jednalo se o historii starou více než padesát let. Znal datum úmrtí, adresu posledního trvalého bydliště, jež již dávno nemuselo existovat, místo uložení však ne. 

Záhy skutečně odjel, srdnatě a sám (se sestrou jsme s ním nejely, byly jsme však v kontaktu přes SMS, emaily a Skype), do australského Sydney.

  

Co bylo předtím


Můj otec měl se svým otcem komplikovaný a odcizený vztah. Babička, otcova matka, od manžela odešla v roce 1936, kdy byly otci tři roky. Manželství bylo prý velmi krušné a koncem roku 1941 bylo konečně rozvedeno. Otec byl jediné dítě z něj pocházející. Po válce pro nás neznámý dědeček odešel z Prahy do Karlových Varů a kontakt se synem nebyl příliš častý. Babička se v roce 1948 podruhé vdala a v tomto manželství se cítila šťastná.


Náš otec o vlastním otci mluvil velmi zřídka a vždy popsal několik krátkých a pozitivních momentů (jak jej vzal do auta, učil ho jezdit na kole a říkal, že Židé jsou stejní lidé jako ostatní). Působilo to na mě trochu strojeným dojmem, jako by se chtěl cíleně soustředit pouze na to dobré, ale oceňovala jsem tuto určitou velkorysost.


V emigraci


Dědeček roku 1949 emigroval do Francie a tím byl v té době možný styk otce se synem zamrazen do podoby občasné výměny dopisů. Předpokládám, že tyto dopisy byly v té době i kontrolovány pracovníky, které režim, na rozdíl od těch druhých, poctil svou důvěrou. Ve Francii se oženil s paní Rosalií, která byla polského původu, manželství to bylo údajně šťastné, i když bezdětné.

 

 

Roku 1951 z Francie společně odjeli do australského Sydney. Dařilo se jim dobře, pořídili si nejdříve krámek a následně malou restauraci a brzy splatili hypotéku na dům. 

V září roku 1957 dědeček ve věku 55 let po krátkodobých zdravotních problémech zemřel. Byl to krátký život, ale neskutečně dlouhá cesta pro člověka, který byl od osmi let úplným sirotkem, ale který, jak se domnívám, dokázal být v některých případech i dost tvrdý. 

Otec se o úmrtí dozvěděl až později, když obdržel dopis od vdovy, s jehož napsáním jí pomohl některý český krajan. O místě uložení však v dopise nebyla zmínka.

Smutné je, že paní Rosalie, která se v posledním dopisu vyjadřovala o svém muži velmi pěkně a jeho smrti hluboce litovala, zároveň vyčetla mému otci, že se dlouho neozval (psali si zřídka) a on se v posledních chvílích po zprávách od jediného syna velmi ptal. Měl sice informace od jiných příbuzných, s nimiž si také dopisoval, ale přál si dopis od syna. Otec mu jej opravdu v té době zaslal, ale dorazil až po jeho smrti.


Tím historie, v možnostech tehdejší doby, končí.


Pokračování: Cesta v roce 2009

Otec se v anglicky mluvícím velkoměstě, které navštívil poprvé v životě, musel vypořádat s několika problémy. Stěhoval se z jednoho ubytování, které se ukázalo jako nevhodné, do druhého, musel zprovoznit platební kartu, která zpočátku nefungovala, orientovat se v dopravě a samozřejmě zápasit s praktickou angličtinou, i když ji měl jinak na slušné úrovni.

 

 

Zjistit místo posledního uložení nebylo snadné. Nejdříve se musel dostavit na matriku, kde získal potvrzené datum úmrtí a především důležitý dokument úmrtního listu. Musel se tam však opakovaně vracet, protože to byla poměrně náročná administrativní záležitost a také ne všemu napoprvé porozuměl. Informace o místě uložení těla na matrice však dostupná nebyla.

Následně se obrátil na římskokatolickou farnost, do jejíhož působiště spadalo dědečkovo bydliště. Věděl totiž, že jeho nová manželka byla římská katolička, a to, že pohřeb byl katolický, bylo patrné i podle roucha celebrujícího kněze na fotografií, kterou vdova přiložila k poslednímu dopisu. Z ní se dalo i odvodit, že se jednalo o pohřeb do země, tedy bez kremace. 

Zatímco urna s popelem může být uchována na jakémkoliv místě, případně popel rozprášen, ostatky po pohřbu do země se nachází vždy na hřbitově. V Austrálii také platí, že hrob se uhradí/koupí jednou provždy. To je velmi úlevné, protože v Čechách tomu tak často není a pronajímaná hrobová místa, u nichž není pravidelný nájem zaplacen, jsou přeprodávána dalším zájemcům.


Zklamání a objevy

 
Na katolické faře místo uložení mrtvého nenalezli, pouze opět sdělili datum úmrtí, které bylo známé již z návštěvy matričního úřadu. Po tomto zklamání se otec přesunul do ulice, kde dědeček bydlel a vedl svou malou restauraci, která tam pod stejným jménem - Joey´s Place (jmenoval se Josef a joey znamená i klokánek) fungovala i v roce 2009. Noví provozovatelé byli milí, ale samozřejmě nic o zdejší dávné historii nevěděli.
 
 
 
 
Zvolil tedy jinou strategii, která po něm musela vyžadovat dost odvahy. Obcházel okolí a zahlédl-li někoho staršího, kdo by mohl pamatovat dobu před více než padesáti lety, začal mu účel své cesty vysvětlovat a ptát se po dědečkovi. Žádného pamětníka bohužel nenalezl, ale seznámil se s milou starší italskou paní a její rodinou, s nimiž byl pak až do své smrti v kontaktu.


Finále


Nebyl si jistý, jakými cestami může dále postupovat, a tak se opět obrátil na katolickou farnost. Zde začali skutečně intenzivně pátrat a nakonec pohřeb i místo uložení dohledali. Příznačnou ironií totiž bylo, že jejich záznamy obsahovaly chybu v českém příjmení a ta způsobila, že při předchozí návštěvě informaci nenalezli. Po ověření dat však bylo jisté, že nyní objevili správný záznam. A tak přesně 20 dní po svém odletu z Čech, který se uskutečnil 21.2.2009, a po 60 letech, kdy naposledy svého otce viděl, mohl náš otec hrob dědečka navštívit. Hrob byl samozřejmě neupravený a zpustlý, ale důležitý bylo, že existoval!


Otec dal zaplatit novou náhrobní desku, ta byla vyhotovena až po jeho odjezdu, protože mu již vypršela doba pobytu. Kvalitu provedení pak nejen zdokumentovala kamenická firma v zaslaných fotografiích, ale rovněž osobně zkontrolovala italská babička s rodinou a zaslala i hezkou fotografii, na níž sedí u hrobu.

Když jsem o šest let později tuto rodinu informovala o otcově úmrtí, odepsali mi, že na tento hrob zanesou květiny.

 


22/07/2016

Pohádka tisící a druhé noci

Další příběh Zeleného džina zavřeného v lahvi: poučný příběh

Zelený džin byl kdysi před dávnými věky přemožen mocným kouzelníkem, zmenšen na velikost piditrpaslíka a uzavřen do lahve. Arabský chlapec pak tuto lahev našel a otevřel. Džin z lahve uprchl, zvětšil se do své původní obrovité postavy a začal chlapce ohrožovat. Ten se však nezalekl a po kratší diskusi džina přesvědčil, že za své osvobození je mu povinen sloužit. Džin se tedy vrátil do lahve, odkud ho chlapec v případě potřeby vypouštěl a používal na své cestě za štěstím jako tajné zbraně proti nepřátelům. Když chlapec svého štěstí dosáhl, džin získal definitivně svobodu a s chlapcem se rozloučil.

Tak si to můžete podrobněji přečíst v pohádkách Tisíce a jedné noci. Pohádkový příběh má ale své málo známé smutné pokračování.

Zatímco chlapec pak šťastně žil až do své smrti, čili slovy Šeherezádinými, do doby, než pro něho přišla rozkoší ničitelka, shromáždění rozlučovatelka, paláců bořitelka a hrobů naplňovačka, se Zeleným džinem to šlo s kopce.

16/05/2016

Pozdravy ze záhrobí (objevená povídka)

Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.
 
Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl," povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho."
Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane," pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas."
 
Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.