Melancholik, knihy, zvířata a svět
Jak se žije melancholikovi v dnešním světě v dobrém i ve zlém: o melancholii, zvířatech, knihách a zajímavých věcech.
12/03/2024
85 let od sněžné středy roku 1939
06/04/2023
05/04/2022
Knížka na pustý ostrov
Často repetovaná, ale nepříliš realistická, otázka zní: Jakou knihu s sebou vzít na pustý ostrov? Jako první volba se samozřejmě nabízí kniha, kterou budoucí trosečník ještě nečetl. A v druhé variantě pak přichází na řadu kniha již čtená a zároveň velmi oblíbená, kdy můj osobní favorit stále nemohl vykrystalizovat.
Nyní však mám již (prakticky) úplně jasno a mým knižním poustevnickým průvodcem se stane Sádhana: Cesta k Bohu od Anthonyho de Mella. Jedná se o dílo jezuitského kněze působícího v Indii, který částečně vytvořil a částečně přebral promyšlenou sérii cvičení cílící do všech našich dimenzí, tj. rozměru tělesného, duševního i duchovního. Kdo má zájem podívat se do svého nitra i na své okolí hlouběji než pomocí oblíbeného trendy směru "mindfulness", sádhana je pak tou ryzí možností:-).
21/12/2019
12/09/2019
Co mi udělalo v poslední době radost (a ne že by seznam opačných kvalit byl kratší:-))?
Tato fotografie není převzatá z webu Vyšehradskej.cz, ale pochází z rodinného archivu, kdy se jedná o krámek ve Svatoplukově ulici č. 15 v prvorepublikových letech nacházející se přesně střemhlav dolů pod Nuselským mostem (a kluci jsou zde bosí).
23/12/2018
27/03/2018
23/12/2017
07/07/2017
Švadlenka
Mám ho ráda pro jeho významovou otevřenost a můj oblíbený rys i u jiných obrazů, kdy má hlavní figura skrytý obličej či je obrácena zády. Jedná se o obraz s nenápadným motivem osamělé a unavené mladé dívky, který vtahuje pozorovatele do skromného interiéru podkrovního bytu.
Oknem vidíme okolní mansardové střechy. V místnosti je pouze stůl, židle, komoda a svatý obrázek na stěně zobrazující panenku Marii. Ten je právě velmi zajímavý. Má se jednat o reprodukci oblíbeného obrazu Panny Marie Karlovské, který roku 1697 zhotovil Jan Jiří Heinsch a už tehdy se jednalo o kopii jiného díla. Tomuto obrazu pak byly připisovány léčivé schopnosti.
Obraz Švadlenka bývá často vykládán ve spojitosti s Mánesovým dobrým a předčasně zemřelým přítelem, rovněž malířem, Adolfem Kosárkem. Obraz je i několikrát popsán jako zpodobnění Kosárkovy nevěsty Františky Pokorné, která se při šití svých svatebních šatů dozvídá o snoubencově smrti. To ale historii přesně neodpovídá, Kosárek zemřel 29. října 1859 již jako ženatý a v té době měl roční dcerku.
To však není pro neodborníka podstatné. Důležitější je určitá skromná krása a jemnost mladé dívky, se kterou můžeme soucítit, chápat její samotu, ale stále nemůžeme přesně porozumět poselství tiché scény.
Zdroje:
BYDŽOVSKÁ, Lenka, Prahl, Roman. V mužském mozku: sborník k 70. narozeninám Petra Wittlicha. Dolní Břežany: Scriptorium, 2002, MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. Praha: Odeon, 1970.
05/06/2017
Prvorepublikový památník mojí babičky
03/05/2017
Deník z první světové války
10/04/2017
Jedová chýše
07/03/2017
Velmi prospěšná Škola Malého stromu
V některých pasážích mi přišly již nadbytečné negativní odkazy na politiky coby původce všeho zla, ale zřejmě to bylo tématem autorova vnitřního vykoupení minulosti. Jinak je knížka zcela unikátní a ráda z ní uvádím několik vět.
Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty."
30/01/2017
Pravdivý příběh o hledání minulosti
Chtěla bych zde vyprávět příběh, který se skutečně stal a o kterém jsem si slíbila, že ho jednou sepíšu.
Předsevzetí
V únoru roku 2009 mi náš otec ve svých 75 letech pověděl, že odjíždí na měsíc do Austrálie. Říkal to svým typickým způsobem, kdy jsem si často nebyla jistá, zda to myslí vážně či se jedná o skrytý a mírně cynický humor, který uměl výborně používat.
Sdělil mi však svůj připravený plán na delší cestu do Sydney, kde chtěl nalézt hrob svého otce, který zde zemřel v roce 1957 a kterého naposledy spatřil před jeho emigrací v roce 1949. To byl skutečně náročný úkol. Neměl žádný kontakt, ostatně jeho otec v cizině již další děti, a tudíž potenciální příbuzné, neměl a jednalo se o historii starou více než padesát let. Znal datum úmrtí, adresu posledního trvalého bydliště, jež již dávno nemuselo existovat, místo uložení však ne.
Záhy skutečně odjel, srdnatě a sám (se sestrou jsme s ním nejely, byly jsme však v kontaktu přes SMS, emaily a Skype), do australského Sydney.
Co bylo předtím
Můj otec měl se svým otcem komplikovaný a odcizený vztah. Babička, otcova matka, od manžela odešla v roce 1936, kdy byly otci tři roky. Manželství bylo prý velmi krušné a koncem roku 1941 bylo konečně rozvedeno. Otec byl jediné dítě z něj pocházející. Po válce pro nás neznámý dědeček odešel z Prahy do Karlových Varů a kontakt se synem nebyl příliš častý. Babička se v roce 1948 podruhé vdala a v tomto manželství se cítila šťastná.
Náš otec o vlastním otci mluvil velmi zřídka a vždy popsal několik krátkých a pozitivních momentů (jak jej vzal do auta, učil ho jezdit na kole a říkal, že Židé jsou stejní lidé jako ostatní). Působilo to na mě trochu strojeným dojmem, jako by se chtěl cíleně soustředit pouze na to dobré, ale oceňovala jsem tuto určitou velkorysost.
V emigraci
Dědeček roku 1949 emigroval do Francie a tím byl v té době možný styk otce se synem zamrazen do podoby občasné výměny dopisů. Předpokládám, že tyto dopisy byly v té době i kontrolovány pracovníky, které režim, na rozdíl od těch druhých, poctil svou důvěrou. Ve Francii se oženil s paní Rosalií, která byla polského původu, manželství to bylo údajně šťastné, i když bezdětné.
Roku 1951 z Francie společně odjeli do australského Sydney. Dařilo se jim dobře, pořídili si nejdříve krámek a následně malou restauraci a brzy splatili hypotéku na dům.
V září roku 1957 dědeček ve věku 55 let po krátkodobých zdravotních problémech zemřel. Byl to krátký život, ale neskutečně dlouhá cesta pro člověka, který byl od osmi let úplným sirotkem, ale který, jak se domnívám, dokázal být v některých případech i dost tvrdý.
Otec se o úmrtí dozvěděl až později, když obdržel dopis od vdovy, s jehož napsáním jí pomohl některý český krajan. O místě uložení však v dopise nebyla zmínka.
Smutné je, že paní Rosalie, která se v posledním dopisu vyjadřovala o svém muži velmi pěkně a jeho smrti hluboce litovala, zároveň vyčetla mému otci, že se dlouho neozval (psali si zřídka) a on se v posledních chvílích po zprávách od jediného syna velmi ptal. Měl sice informace od jiných příbuzných, s nimiž si také dopisoval, ale přál si dopis od syna. Otec mu jej opravdu v té době zaslal, ale dorazil až po jeho smrti.
Tím historie, v možnostech tehdejší doby, končí.
Pokračování: Cesta v roce 2009
Otec se v anglicky mluvícím velkoměstě, které navštívil poprvé v životě, musel vypořádat s několika problémy. Stěhoval se z jednoho ubytování, které se ukázalo jako nevhodné, do druhého, musel zprovoznit platební kartu, která zpočátku nefungovala, orientovat se v dopravě a samozřejmě zápasit s praktickou angličtinou, i když ji měl jinak na slušné úrovni.
Zjistit místo posledního uložení nebylo snadné. Nejdříve se musel dostavit na matriku, kde získal potvrzené datum úmrtí a především důležitý dokument úmrtního listu. Musel se tam však opakovaně vracet, protože to byla poměrně náročná administrativní záležitost a také ne všemu napoprvé porozuměl. Informace o místě uložení těla na matrice však dostupná nebyla.
Následně se obrátil na římskokatolickou farnost, do jejíhož působiště spadalo dědečkovo bydliště. Věděl totiž, že jeho nová manželka byla římská katolička, a to, že pohřeb byl katolický, bylo patrné i podle roucha celebrujícího kněze na fotografií, kterou vdova přiložila k poslednímu dopisu. Z ní se dalo i odvodit, že se jednalo o pohřeb do země, tedy bez kremace.
Zatímco urna s popelem může být uchována na jakémkoliv místě, případně popel rozprášen, ostatky po pohřbu do země se nachází vždy na hřbitově. V Austrálii také platí, že hrob se uhradí/koupí jednou provždy. To je velmi úlevné, protože v Čechách tomu tak často není a pronajímaná hrobová místa, u nichž není pravidelný nájem zaplacen, jsou přeprodávána dalším zájemcům.
Zklamání a objevy
Finále
Nebyl si jistý, jakými cestami může dále postupovat, a tak se opět obrátil na katolickou farnost. Zde začali skutečně intenzivně pátrat a nakonec pohřeb i místo uložení dohledali. Příznačnou ironií totiž bylo, že jejich záznamy obsahovaly chybu v českém příjmení a ta způsobila, že při předchozí návštěvě informaci nenalezli. Po ověření dat však bylo jisté, že nyní objevili správný záznam. A tak přesně 20 dní po svém odletu z Čech, který se uskutečnil 21.2.2009, a po 60 letech, kdy naposledy svého otce viděl, mohl náš otec hrob dědečka navštívit. Hrob byl samozřejmě neupravený a zpustlý, ale důležitý bylo, že existoval!
Otec dal zaplatit novou náhrobní desku, ta byla vyhotovena až po jeho odjezdu, protože mu již vypršela doba pobytu. Kvalitu provedení pak nejen zdokumentovala kamenická firma v zaslaných fotografiích, ale rovněž osobně zkontrolovala italská babička s rodinou a zaslala i hezkou fotografii, na níž sedí u hrobu.
Když jsem o šest let později tuto rodinu informovala o otcově úmrtí, odepsali mi, že na tento hrob zanesou květiny.