Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je pátá z nich:
Pátá lítost: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější.
Pátá lítost: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější.
Manažerka (posledního) roku
Autorka se začíná seznamovat s paní Rosemary, manažerkou globální korporace, které je osmdesát let. Jedná se o skutečně, a to nejen ve své generaci, výjimečnou ženu. Je hrdá, finančně štědře zajištěná, vědoma si svých
pracovních úspěchů, za kterými stála jen ona sama. Žila vždy nezávisle, dlouhá léta již odloučeně od manžela, zdála se být sama se sebou spokojená. Nyní stále ještě částečně pracuje, jak jí síly dovolí. Má pověst velmi náročné, obávané pacientky, u které se již několik ošetřovatelek bezúspěšně vystřídalo. Situaci navíc ztěžuje Rosemariina tvrdá vůle setrvávat v pracovním nasazení, kdy popírá realitu nemoci navzdory postupujícím příznakům. Dojednává pracovní schůzky, které následně musí ze zdravotních důvodů překládat, nikdy je ale úplně nezruší.
Autorka, ke které se chová svým obvyklým příkrým způsobem, jí musí vytyčit meze jednání. Pacientka se začíná nacházet již v natolik oslabeném stavu, že si připouští své strachy z bolesti, samoty, její tvrdá ochrana povoluje a naopak působí silně panika. Rosemary bez možnosti účinně se zaštítit prací a s ní spojenou mocí propadá smutku, přiznává si, že se nikdy necítila skutečně šťastná. V nejposlednější části života, což by nikdo nečekal, zaujímá postoj, kdy se pocit štěstí stává věcí jejího vlastního rozhodnutí. Velmi se snaží myslet pozitivně. Stává se tak i klidnější a vlídnější společnicí. Později umírá rychle, i když bohužel nehezky v důsledku dýchacích potíží. Přesto se i tak dá poslední fáze jejího života považovat za dobře prožitý čas.
Síla poraženého
Autorka, ke které se chová svým obvyklým příkrým způsobem, jí musí vytyčit meze jednání. Pacientka se začíná nacházet již v natolik oslabeném stavu, že si připouští své strachy z bolesti, samoty, její tvrdá ochrana povoluje a naopak působí silně panika. Rosemary bez možnosti účinně se zaštítit prací a s ní spojenou mocí propadá smutku, přiznává si, že se nikdy necítila skutečně šťastná. V nejposlednější části života, což by nikdo nečekal, zaujímá postoj, kdy se pocit štěstí stává věcí jejího vlastního rozhodnutí. Velmi se snaží myslet pozitivně. Stává se tak i klidnější a vlídnější společnicí. Později umírá rychle, i když bohužel nehezky v důsledku dýchacích potíží. Přesto se i tak dá poslední fáze jejího života považovat za dobře prožitý čas.
Síla poraženého
Podobného smýšlení jako energická Rosemary je i další pacientka, jedenapadesátiletá paní Cath. U ní však v předchozím životě nedominovala ani tak snaha o nezávislost a pocit (tvrdě) získané moci, jako disciplína, důraz na výsledky, individualita. Nyní v nově nastolených podmínkách určovaných nemocí ztrácí oporu pracovních rutin, stává se bezradnou, děsí se budoucnosti. Jedinou jistotu nachází v možnosti zůstat v režimu domácí péče i nadále ve svém domě, který je i místem, kde se narodila. Postupně přichází o své síly, není už schopna dojít do koupelny, kde by si dopřála potěšení horké vany, nedokáže sama vstát, nemůže opouštět lůžko. Všechny tyto zvraty hořce oplakává. Cath je nemilosrdně drcena silou, jejíž původ a smysl nechápe. Pláče lítostí, pláče bolestí, pláče samotou.
S tím ale poznenáhlu přichází i malá známka klidu, zpomalení, uvolňují se zadržované pocity. Najednou je možné otevřeně mluvit o obyčejných věcech a úkonech v běžném dni terminálního pacienta, stejně tak jako o velké bolesti, strachu a hrozbě smrti. Poznává, že jediné ulehčení se pro ni nalézá v přijmutí daného, paradoxu vzdání se boje o sebe. Pozvolna melancholii prostřídávají vědomé malé radosti z návštěv sourozenců a známých, poslechu ptáků za oknem. Cath si připomíná dary, které v životě dostala, zároveň však lituje, že si nedovolila žít více uvolněně, pozitivněji a šťastněji. Připadne jí, že to, co dříve neuměla, je neuvěřitelně jednoduché. Těsně před smrtí se, jak to u některých pacientů bývá, dokáže vzchopit a rozloučit se klidně se svými blízkými, odchází tak ze světa v míru a pokoji.
Duše, která ví
Posledním pacientem autorky se stává starý pan Lenny, za kterým na výpomoc dochází do domova důchodců. Službu zprostředkovala jeho dcera trvale žijící v Dubaji. Lenny založil velkou rodinu, vychoval čtyři děti. Nyní je ale osamělým vdovcem, dvě z jeho dětí tragicky zemřely, třetí dítě - syn již dlouhá léta pobývá v zařízení pro osoby s těžkým duševním postižením. Poslední dcera se odstěhovala do vzdálené ciziny a může s ní být ve spojení jen zprostředkovaně pomocí techniky, což pro staré lidi není vůbec přirozené. Navzdory tomu všemu působí spokojeně a vyrovnaně, a to nejenom při prvních setkáních, ale i s postupujícím časem jeho chování zůstává neměnné.
Není ani vyčítavý, ani se kající, nepodvoluje se panice či depresím. Naopak se zdá být tím nejsilnějším zúčastněným ve svém okruhu. Natolik vyspělým a moudrým, že s nadhledem podporuje nervózního dobrovolníka předčítajícího pacientům z Bible, což se nejeví úplně šťastné, a který má být primárně sám pacientům oporou. Lenny se netrápí starostmi a smrti se nebojí. Je člověkem, který se usmívá a ví. Jeho konec života je mírný a do poslední chvíle provázený úsměvem na rtech.
A tímto příběhem končí pátá rada z knihy, vykoupená vlastními životy zobrazených hrdinů. Je to neodlehčené čtení, i když mile a lidsky sestavené, zároveň v některých pasážích chaotické. Líbí se mi, že Bronnie Ware své zkušenosti s pacienty shrnuje pod rčení: Usmívat se a vědět. Tím není myšlena nadřazenost, spíše se tak snaží pojmenovat možnost nahlédnutí do zákoutí lidských duší, kterou dostala, stejně tak jako opakované střetávání s pevným řádem života. A také jsem u této knížky moc vděčná za to, že do podvědomí lidí vstoupila autorka, která vědomě řídí svůj život (v dnešní době založené na asertivitě a praktičnosti) vždy v souladu se svými city i city druhých.
S tím ale poznenáhlu přichází i malá známka klidu, zpomalení, uvolňují se zadržované pocity. Najednou je možné otevřeně mluvit o obyčejných věcech a úkonech v běžném dni terminálního pacienta, stejně tak jako o velké bolesti, strachu a hrozbě smrti. Poznává, že jediné ulehčení se pro ni nalézá v přijmutí daného, paradoxu vzdání se boje o sebe. Pozvolna melancholii prostřídávají vědomé malé radosti z návštěv sourozenců a známých, poslechu ptáků za oknem. Cath si připomíná dary, které v životě dostala, zároveň však lituje, že si nedovolila žít více uvolněně, pozitivněji a šťastněji. Připadne jí, že to, co dříve neuměla, je neuvěřitelně jednoduché. Těsně před smrtí se, jak to u některých pacientů bývá, dokáže vzchopit a rozloučit se klidně se svými blízkými, odchází tak ze světa v míru a pokoji.
Duše, která ví
Posledním pacientem autorky se stává starý pan Lenny, za kterým na výpomoc dochází do domova důchodců. Službu zprostředkovala jeho dcera trvale žijící v Dubaji. Lenny založil velkou rodinu, vychoval čtyři děti. Nyní je ale osamělým vdovcem, dvě z jeho dětí tragicky zemřely, třetí dítě - syn již dlouhá léta pobývá v zařízení pro osoby s těžkým duševním postižením. Poslední dcera se odstěhovala do vzdálené ciziny a může s ní být ve spojení jen zprostředkovaně pomocí techniky, což pro staré lidi není vůbec přirozené. Navzdory tomu všemu působí spokojeně a vyrovnaně, a to nejenom při prvních setkáních, ale i s postupujícím časem jeho chování zůstává neměnné.
Není ani vyčítavý, ani se kající, nepodvoluje se panice či depresím. Naopak se zdá být tím nejsilnějším zúčastněným ve svém okruhu. Natolik vyspělým a moudrým, že s nadhledem podporuje nervózního dobrovolníka předčítajícího pacientům z Bible, což se nejeví úplně šťastné, a který má být primárně sám pacientům oporou. Lenny se netrápí starostmi a smrti se nebojí. Je člověkem, který se usmívá a ví. Jeho konec života je mírný a do poslední chvíle provázený úsměvem na rtech.
A tímto příběhem končí pátá rada z knihy, vykoupená vlastními životy zobrazených hrdinů. Je to neodlehčené čtení, i když mile a lidsky sestavené, zároveň v některých pasážích chaotické. Líbí se mi, že Bronnie Ware své zkušenosti s pacienty shrnuje pod rčení: Usmívat se a vědět. Tím není myšlena nadřazenost, spíše se tak snaží pojmenovat možnost nahlédnutí do zákoutí lidských duší, kterou dostala, stejně tak jako opakované střetávání s pevným řádem života. A také jsem u této knížky moc vděčná za to, že do podvědomí lidí vstoupila autorka, která vědomě řídí svůj život (v dnešní době založené na asertivitě a praktičnosti) vždy v souladu se svými city i city druhých.
Žádné komentáře:
Okomentovat