Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 4. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je čtvrtá z nich: 
Čtvrtá pozdní lítost: Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli.

Událost jednoho večera:
 

Autorka v domově důchodců, kde dočasně pracuje, poznává paní Dorris. Ta prožívá smutný úděl osamělého stáří, nikdo ji nenavštěvuje a personál, i když působí profesionálně (jedná se o zařízení vyššího standardu), skutečné  bezprostřední vztahy nezastoupí. Autorka, která pozoruje Dorrisinu skleslost a smutek, se ji snaží zapojit do hovorů. Při jednom z nich se jí podaří Dorris přesvědčit, že by se mohly společně pokusit nalézt  a zkontaktovat její čtyři dávné dobré přítelkyně, o kterých se několikrát ve svých vyprávěních zmiňuje. Roky o nich již ale nedostala zprávu a vůbec neví, zda jsou vzhledem k vysokému věku ještě naživu. Po delším pátrání se skutečně zadaří kontakty na staré paní, resp. jejich příbuzné, objevit.
Vyplývá najevo, že dvě z nich jsou již bohužel po smrti. V záležitosti další, která je stižena těžkými mrtvičnými následky a žije příliš daleko na to, aby ji Dorris mohla osobně navštívit, probíhá telefonická domluva s jejím synem. Ten přijímá vzkaz, který své matce následně přečte. Pouze s poslední kamarádkou je možné se přímo spojit, i když jen po telefonu, a Dorris po počátečních zábranách s ní šťastně povídá více než hodinu do doby, než jsou obě unavené. Ten večer si skutečně užívá  a po dlouhé době je schopná se i usmívat. Autorka ji opouští ve stavu blízkém blaženosti. Druhý den dostává zprávu, že Dorris v průběhu noci zemřela.

Návrat ztraceného:
 

Elizabeth je 55 let a nyní tvrdě pyká za svoji bohémskou a vždy s alkoholem provázenou minulost. Patnáct let svého života strávila ve stavu silné závislosti a v současné době umírá na tímto životním stylem způsobenou chorobu. Rodina se rozhodne jí o terminálním stadiu nemoci nic nesdělit a teď, když je možné mít nad jejím režimem přímou kontrolu, důsledně odstraní z domu všechny zásoby pití a nové odmítá i za cenu silných konfliktů pořídit. Příbuzní ví, že již nelze stav změnit k lepšímu,  pouze je možné postup nemoci a přidružených problémů zpomalit. Tato abstinenční opatření přináší nově i to, že je Elizabeth izolována od svých přátel, protože stejně tak jako ona mají vztah k alkoholu.

 

Rodina je v zaváděných opatřeních více než důsledná, přísnější než lékař, který by jí v jejím stavu trochu alkoholu i dovolil popřát. Nelze tím již zásadněji uškodit a pacientka by se alespoň na chvíli necítila omezovaná a trestaná. Elizabeth tak zůstává opuštěná, s příbuznými, jakkoliv to s ní myslí dobře, si nerozumí. Nakonec však přece jen dospívá k zjištění, že rodina, chce-li se chovat zodpovědně, nemůže jednat jinak. Elizabeth si pozvolna uvědomuje, že ztratila všechny své staré přátele z doby ještě poklidného života. Snaží se tedy zkontaktovat své dvě dobré kamarádky, se kterými se již roky nesetkala, a to se jí i nakonec poštěstí. Obě přichází na návštěvu, oproti původním obavám nikdo nic nevyčítá a Elizabeth si nemusí připadat provinilá. Dochází tak snadněji k smíru sama se sebou. O nějaký čas později jako každý neúprosně umírá, nyní je však obklopená rodinou i svými, znovu nalezenými, přítelkyněmi.

Poslední rada:

Péče o Harryho, osmdesátiletého vdovce, je pro autorku snadnou prací. Děti se o nemocného pečlivě starají a tak pro externího pomocníka zbývá k vykonání už jen pár úkonů, které rodina skutečně nemůže zastat sama. Společensky založený Harry, zastánce modelu velké soudržné rodiny, se málokdy ocitá o samotě. Pravidelně ho navštěvují vnoučata i další příslušníci rozvětveného příbuzenstva, blízcí přátelé. Starý pán snáší vědomí blížícího se konce velmi vyrovnaně, starost však pociťuje ohledně svého syna Briana, který se zdá být pod velkým tlakem. Nabírá si příliš mnoho povinností a dům opouští jen na nejkratší možnou dobu, má-li k tomu vážný důvod. Přesto, že je kolem dostatek pomocných rukou, Brian si  chce vše udržet pod kontrolou. Pravděpodobně chce touto maximalizovanou aktivitou získat pocit absolutně čistého svědomí a odčinit dřívější nedostatky, i když mu k tomu nikdo nezavdává důvod, nejsou žádné výčitky. Harry však časem poznává, že je pro syna důležité cítit se potřebným a ponechává tedy nasazení na jeho vlastním uvážení.

Harry vypráví autorce fragmenty ze své minulosti, kdy brzy ovdověl a již se znovu neoženil, ale navzdory tomu se nikdy necítil osamělý. Zapojil se do veřejného života, přihlásil se do všemožných kroužků a spolků, stal se členem jachtařského i turistického klubu. Jeho životní strategii představovalo získávání a udržování pevného pouta s přáteli, nejlépe jeho věku, kterých si cenil stejně vysoko tak jako své rodiny. Shrnuje: "Trocha času s přáteli člověku připomene, kdo je, když zrovna není rodičem či prarodičem". Přátelství mu poskytovalo v neustále se měnící společnosti sílu a podporu, sdílení společné minulosti přinášelo pocit zakořenění a jistoty. Harry podobně jako jiným klade i autorce na srdce, ať toto pravidlo nikdy nepodceňuje a váží si a pečuje o svůj okruh blízkých přátel. Později rozmluvy ustávají a Harry rychle slábne, smrt ho nakonec k jeho štěstí zastihuje během spánku. Stane se tak právě v době, kdy je jeho syn výjimečně na krátké pochůzce ve městě.

Příběhy vážící se k významu přátelství není potřebné sumarizovat. Je na nich hezké to, jak poukazují, že nikdy není pozdě na snahu o shledání s lidmi, které člověk považuje již za dávno, nevratně ztracené. A jakákoliv obava nepatřičnosti, trapnosti, která svazuje k prvním krokům, může být vrchovatě převážena ziskem smíru a spokojenosti, byť by jen na malou chvíli.