Pražská potěšení k inspiraci

Jako původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:

 

 

 

1. Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
2. Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.
   
3. Cesta z parku Folimanka na Karlov po stráni (ne po schodech a ne přes hradby:-)). Člověk se pak ocitne v ulicích, kde jsou budovy UK a vše vypadá jako za starých časů (kamarádka říkala, že se tomu říká Mrtvé město, od nikoho jiného jsem ten výraz neslyšela), dá se pokračovat k Apolinářově porodnici či kostelu sv. Apolináře. Naprosto jsem o tomto starosvětském ostrůvku nevěděla, orientovala jsem se zpod Nuselského mostu spíše nuselsko-vršovickým směrem a až najednou jsem zjistila, že Folimanka je branou do nového světa.
4. Své kouzlo přináší i průchod Stromovkou (tu považuji stále za nejmilejší pražský park) směrem k Císařskému ostrovu, lávce přes vodu až do Tróji či do Bohnic či procházka na Vyšehradě mimo víkendové a sváteční dny. Vyšehradský hřbitov je nevšední, ale nejpůsobivější je jen bloumání po cestách, nejlépe za slabého deště, event. v noci, kdy toto místo považoval kamarád za standardní milník cesty z Podolí do Nuslí.
5. Za nejlepší pražské interiérové místo považuji zákristii v Kostele Nejsvětějšího Salvátora, kam jsem dříve mnohokrát zašla po mši (někdy ne až tak úplně záměrně) na tzv. kurz základů víry. Ten vedl a stále snad vede Tomáš Halík, Martin Staněk a další. Bylo tam i mnoho návštěvníků, kteří určitě katechismus dávno znali a nebo je naopak vůbec nevábil, ale povídání bylo poutavé a v rámci možností skupiny mnoha lidí i uvolněné. Tetelila jsem se blahem z kombinace intelektuálních znalostí (které se zde, oproti jejich častému výsměchu jinde, braly vážně) a důstojnosti honosného hnědo-černě-zlatého prostoru s krásným nábytkem a obrazy. To je, panečku, místo pro seznamování s humanitními myšlenkami!
6. Není to čistě pozitivní vjem, ale za pozoruhodný pražský prvek považuji dům, ve kterém bydlela literární postava Martina Nedobyla ze Sňatků z rozumu a skutečný rodinný předchůdce spisovatele Vladimíra Neffa. Dříve honosný dům je první budovou u viaduktu před náměstím Winstona Churchilla (na rohu Seifertovy a Příběnické ulice). Nyní působí zaprášeně a tak nějak nepatřičně trčí hned u vlakových kolejí. Je to jakési memento běhu času a nepředvídatelných revolucí v prostoru i čase. Ano, i špeditér Nedobyl se svými povozy musel vyrovnat s vlakovou dopravou a myslet vždy dopředu bez jakéhokoliv sentimentu.