Starý cikán a čert (na motivy rumunské lidové pohádky)

Mnoho již vody uplynulo v Dunaji od té doby, kdy se stalo v daleké rumunské zemi to, o čem si budeme vyprávět. Vody byly tehdy čisté, ale plné vodníků, z lesů bylo slyšet volání hejkalů, na pasekách tančily lesní divoženky a čerti byli na světě častými hosty. Tehdy se uprostřed divokých hvozdů v údolí vedoucím Karpaty usadil cikánský tábor. Večer, když seděli nedaleko svých ubohých, plachtou zakrytých, vozů u ohně, který vrhal mihotavé stíny na stromy, za kterými se rozprostíraly hvozdy plné medvědů, vlků, jelenů, srnců a jiné zvěře, vyprávěli si o pověsti, kterou slyšeli, když projížděli městem Rimnicu Vilcea (Rimniku Vilčea). 

 

V nedalekých skalách je prý jeskyně plná pokladů, které tam ukryli loupežníci, kteří v tomto kraji kdysi řádili. Všichni ztichli a zamysleli se, jaké by to bylo, kdyby ten poklad nalezli: to by byl konec s nouzí a bídou, které na ně stále doléhaly.
V nastalém tichu bylo slyšet jen šumění stromů, šplouchání vln nedaleké řeky Olt, slabé vrčení jejich chundelatého psa, který něco větřil v temném lese, a podupování koníka, který se ještě popásal na bujné trávě osvětlené září ohně.

 

Té noci se starému cikánovi zdál sen, že našel místo, kde se nachází jeskyně s poklady. Byl to sen velmi živý a když se druhý den ráno probudil, rozhodl se, že se vypraví po cestě, kterou spatřil ve snu. Vše bylo přesně tak, jak ve snu viděl, až se musel několikrát štípnout, jestli znovu nespí. A skutečně našel jeskyni přesně na místě, o kterém se mu v noci zdálo. A v jeskyni zase bylo všechno tak, jako spatřil ve snu: byla plná peněz, zlata a drahých kamenů. Jen jedno bylo jiné, než-li ve snu - u pokladu seděl velký čert a zlověstně se starého cikána otázal, cože tam pohledává.

 

Starý cikán se nejprve ulekl a chtěl utéci, ale pak se vzpamatoval a po pravdě odpověděl, jak to bylo. Řekl mu o svém snu a jak potřebuje peníze pro celou svou početnou rodinu, kterou trápí bída a hlad. Nakonec se otázal, zda-li si alespoň něco z jeskyně může odnést. Čert se zachechtal a řekl, že třeba všechno, co unese, ale pod jednou podmínkou: když ho přemůže v zápolení. Ale ne jen jednou a ani ne, jak to obvykle bývá v pohádkách, třikrát, ale zrovna čtyřikrát. Když ale jen jednou jedinkrát podlehne, bez milosti přijde o život.

 

„Máš ještě možnost si to rozmyslet," povídá čert. „Když se ničeho v jeskyni nedotkneš a zmizíš, nic se ti nestane a zůstaneš na živu. Je-li ti život milý, seber se a upaluj odtud a nikomu o tom, co jsi tady viděl, neříkej, jinak bude s tebou zle. A nemysli si, že by jsi mne mohl jenom jednou přemoci. Jsi starý a síly už moc nemáš, na mne nestačili jiní chlapíci, nežli jsi ty. Tak jak jsi se rozhodl?"

 

Starý cikán chvíli přemýšlel a pak si řekl: „Je pravda, že jsem starý. Ale to znamená, že už mi už moc života nezbývá. Když uteču, kdo ví jak dlouho budu ještě živ. Ale kdybych nějakým zázrakem na čerta vyzrál, celá moje rodina bude zachráněna před bídou. A ten sen také nebyl jen tak samosebou." A nahlas řekl, že přijímá, že jen chce vědět, jak má s čertem zápolit. Čert řekl: „Myslel jsem, že máš větší rozum. Nade mnou vyhrát nemůžeš, protože v čem budeme soupeřit, v tom jsou čerti mistři nad mistry. Prvý den budeme závodit, kdo výše vyhodí kámen. Druhý den, kdo umí rychleji do kopce a s kopce utíkat. Třetí den, kdo silněji zahvízdá, a kdybys náhodou byl ještě po třetím dnu živ, budeme čtvrtý den spolu zápasit. Tak co - nerozmyslíš si to ještě?"

 

Ve starém cikánovi byla malá dušička, ale řekl si, že necouvne a následujícího dne se k jeskyni dostaví k zápolení. Vrátil se do tábora, nikomu nic neřekl, ale celou noc nemohl usnout a přemýšlel, jak by na čerta vyzrál. Ještě před svítáním se vykradl z tábora a z jednoho hnízda sebral skřivana. Schoval ho do brašničky, kterou si vzal s sebou, a vypravil se do jeskyně.

 

„Cože?", podivil se čert, když ho spatřil. „Ty jsi opravdu přišel? A to se říká, že ráno bývá moudřejší večera. Tak ty jsi si to ani přes noc nerozmyslil? Tak dávej pozor!"
S těmi slovy se čert sehnul, zvednul kámen a vší silou ho vymrštil do nebe. Kámen letěl vysoko, vysoko, až jim zmizel z očí. Čert začal nahlas počítat, počítal do sta a kámen stále nepadl na zem, počítal do tisíce a kámen stále zůstával v oblacích a teprve, když dopočítal tři tisíce osmset devadesát tři, kámen dopadl se silným zaduněním na zem.

 

„Hm", povídá cikán, „to jsi se moc neukázal." A s těmito slovy se sehnul k zemi, jako když zvedá kámen, ale v ruce měl již připraveného skřivana. Vyhodil ho do vzduchu, a skřivánek prudce vzlétl vzhůru. Když starý cikán zpozoroval, že si čert ničeho nevšiml, vyzval ho, aby začal počítat. Přitom mu drze řekl, že neví, jestli bude stačit, do kolika umí čert počítat.

 

Čert skutečně počítal do tisíce, do deseti tisíc, ale kámen samozřejmě nikde. „Raději už toho nech", povídá starý cikán. „Je už jasné, že jsem vyhrál, a kdyby ti ten kámen náhodou padl na hlavu, tak ji máš vejpůl. To bude jinší rána, než udělal ten tvůj kámen. Myslel jsem, že vy čerti umíte lépe házet."

 

Čert zaskřípal zubama a svou porážku uznal. Utřel si čelo, které se mu zapotilo, když tak dlouho musel počítat (protože čerti na počty moc nejsou), velkým strakatým šátkem, který vytáhl z kapsy. Podíval se udiveně na cikánovu vychrtlou postavu a říkal si, že je zvláštní, kde se v něm taková síla bere. Ale nahlas jen řekl: „Počkej zítra, až budeme závodit v běhu tady do toho zalesněného kopce nahoru a dolů, to bude jiná. To nestačí jen rychle běžet, ale musíš se v tom trysku umět i mrštně vyhýbat stromům a keřům." A s těmito slovy vztekle odešel.

 

Starý cikán zase přemýšlel, jak to udělat, aby na čerta opět vyzrál. Druhý den ráno již čert na cikána čekal. „Dnes nemáš žádnou naději. Podívej se, jak rychle běhám!" A čert jako vítr proběhl kolem dokola lesem. „No, moc rychlý nejsi," povídá cikán, „ale hrozně kopyty prášíš. Tak ti dám malý náskok, ale ty mi za to půjčíš ten svůj velký šátek, abych si ho mohl uvázat kolem obličeje a nenadýchal se tolik prachu."

 

Čert se tomu podivil, ale šátek mu půjčil. Cikán si jím zakryl obličej a čert vyrazil běžet do kopce jako první. Běžel rychleji než-li chrt, ale cikán místo, aby běžel za ním, sundal šátek, do šátku zabalil kámen a ten prakem vystřelil nahoru na kopec. Tam stál jiný cikán z tábora, se kterým se večer před tím dohodl. Měl skoro stejnou postavu a také šaty si vzali stejné. Ten si rychle šátkem zakryl obličej a jen to udělal, už byl čert na vrcholu. Hrozně se zarazil, když tam viděl již stát cikána s jeho šátkem přes obličej. Nepoznal nic, jen zuřivě vykřikl: „Ale dole budu dříve já!" a zase vyrazil. Druhý cikán vytáhl prak a stejným způsobem zas dopravil šátek starému cikánovi. Ten sotva šátek zvedl a uvázal na obličej, již byl čert dole.

 

„To je dost, že jsi tady," povídá starý cikán a sundává si šátek z obličeje. „Už jsem se chtěl podívat nahoru, jestli se ti nic nestalo. Ale byl jsi hodný, že jsi mi půjčil ten šátek. Jinak bych tě ani snad nemohl předběhnout, kolik prachu těmi svými kopyty rozvíříš. Musel jsem tě stejně vždycky předbíhat velkým obloukem. Tady ti ho vracím."

 

Čertovi bylo sice divné, že starého cikána neviděl, jak ho předbíhal, ale nepoznal nic a zase uznal, že prohrál. „A ani není udýchaný," přemítá potichu a s úctou se dívá na již starého cikána. „Čertovský chlapík. Čert ví, kde se to v něm bere", myslí si čert, ale nahlas jenom řekne: „Zítra již jistojistotně prohraješ, nevím o nikom, kdo by uměl silněji hvízdnout, nežli já."

 

Třetího dne ráno se zase sešli. Čert se zhluboka nadechnul a hvízdnul, až se celá krajina otřásla a všechny stromy v lese se rozkývaly. „Tak co tomu říkáš?" ptá se starého cikána. „A čemu?" diví se naoko starý cikán. „Ty už jsi hvízdnul? Nesmíš se na mne zlobit, ale já ke stáru již hůře slyším. To když já hvízdnu, to je něco jiného. Ale je to až životu nebezpečné. Já hvízdám tak silně, že bys mohl ohluchnout nebo i oslepnout z prachu, který se zvedne. Raději si šátkem zavaž oči a zacpi rukama uši. A neboj se, že bys moje hvízdnutí mohl přeslechnout jako já tvoje."

 

Čertovi se to nezdálo, ale když si vzpomněl, jakou silou cikán vyhodil kámen a jak rychle umí běhat, raději uposlechl. A když si zavázal oči šátkem a zacpal uši, starý cikán popadl klacek, který měl u nohou, a vší silou přetáhl čerta přes hlavu. Tomu začalo zvonit a pískat v uších a div že se nesvalil. Sejmul si třesoucíma rukama šátek a vidí cikána, jak si dává prsty obou rukou do pusy. „Zatím jsem hvízdnul jen na prsty jedné ruky," vysvětluje. „To nic nebylo. Ale teď ti předvedu, jaké to je, když hvízdám na prsty obou rukou. Raději si ten šátek zase uvaž a zacpi si uši. Ale, když si troufáš, nemusíš." A cikán dělal, jako že se chystá znovu hvízdnout.

 

„Ne, ne, nehvízdej!" křičel čert. „Už to stačilo. Uznávám, že umíš lépe hvízdat." A pomalu odcházel a vrtěl bolavou hlavou. A ani už se před zítřejším zápasem nevytahoval.

 

Čtvrtého dne ráno se na místo před jeskyní přišoural čert jako druhý, takže starý cikán na něj musel chvíli čekat. Po třech lekcích, které mu cikán uštědřil, začal mít z něho strach. Starý cikán, který to vycítil, hned spustil: „Nežli budeme spolu zápasit, musíme se dohodnout, kam tě mám pohřbít." Čertovi se taková řeč vůbec nelíbila a tak začal koktat, proč by ho měl cikán pohřbívat.

 

A cikán nato: „To je totiž tak, já když s někým začnu zápasit, tak mu vždycky utrhnu hlavu. Já mám takovou sílu, že ji neumím dobře ovládat, a i když nechci, najednou je hlava pryč. A to jsem ještě nikdy neslyšel, že by mohl žít čert bez hlavy. O bezhlavých rytířích, to jsem slyšel, ti jsou, také řada lidí je bezhlavých, ale to se jen tak říká, ale o bezhlavém čertu jsem ještě neslyšel. Jednou jsem zápasil s jedním rytířem, samosebou, že jsem mu utrhl hlavu, ale ten si ji dal pod paždí a klidně odešel, ale jak to bude s tebou, to nevím. Včera večer jsem o tom přemýšlel, že tebe pohřbít bude potíž. Na hřbitov to nepůjde, to je vysvěcená půda a jak vím, čerti, ti svěcenou vodu nemají rádi. A když ti hrob vykopu někde jinde a postavím nad něj kříž, tak se ti to asi taky nebude líbit. Tak co s tebou?"

 

Jestli se do zápasu předtím čertovi nechtělo, po těchto slovech ho odvaha opustila docela.

A musíme vůbec spolu zápasit?" otázal se čert. „No, mohl bys místo mne zápasit třeba s mojí starou pratetou. Ta již mnoho síly nemá, na tu bys mohl stačit. Bydlí tady nedaleko v jeskyni. Jestli vyhraješ, tak ti to vítězství uznám, jako kdybys vyhrál nade mnou a pokladu se vzdám," povídá cikán. Pak dodal: „Jestli jsou všichni čerti taková nedochůdčata jako jsi ty, tak se nebojím, že by mne někdo mohl připravit o život, jak jsi vyhrožoval, když některý z úkolů nesplním."

 

Čert souhlasil a cikán ho vedl k jeskyni, kde, jak věděl, měla medvědice brloh s malými medvíďaty. Strčil čerta dovnitř a ten za chvíli vylétl ven polomrtvý, jak ho medvědice, která bránila svá mláďata, zřídila.

 

„Tak vidím, že jsi nepořídil ani s mojistarou, slabou pratetičkou. Tak tedy musíme zápasit spolu, škoda tvé hlavy, docela jsem si tě za tu dobu, co se známe, oblíbil, i když jsi tak slabý a pomalý," říká starý cikán smutně. „A musíme spolu vůbec zápasit?" ptá se znovu čert ustrašeně.

 

„To se rozumí, že musíme! Tak to bylo dohodnuto. Jinak bych z těch pokladů ani neměl žádnou radost," rozkřikl se cikán. „Jedině," povídá po chvíli cikán, „že bychom to udělali podle pravidel. Já hvízdnu, to bude znamenat začátek zápasu…"

 

„Prosím tě - nehvízdej," zaškemral čert. „No tak dobrá, já jen tlesknu a to bude znamenat začátek zápasu. Když ty si lehneš a třikrát dlaní zabušíš do země a řekneš: vzdávám se, bude to znamenat konec zápasu přesně podle pravidel. A nikdo nemůže říci, že jsme zápas vynechali," řekl s vážnou tváří starý cikán. „Souhlasím," řekl čert. A když cikán tlesknul, hned si lehnul na zem, začal dlaní bušit do země a křičel: „Vzdávám se!” Cikán k němu výhrůžně přikročil: „Tak co, vzdáváš se, nebo budeš zápasit?"

 

„Ne, vzdávám se!" řičel čert ze všech sil. „Tedy nevzdáváš se?" řekl cikán, který dělal, že špatně rozuměl a přikročil ještě blíže.
„Ale ano, ano, ano, vzdávám se!" přímo ječel čert polomrtvý strachem a všemi čtyřmi končetinami bušil o zem. „Tak to řekni pořádně," rozčiloval se naoko starý cikán. „Jednou křičíš vzdávám se, jednou křičíš nevzdávám se. Čert aby se v tobě vyznal. Už jsi byl málem bez hlavy."

 

Čert byl rád, že to s ním tak dobře dopadlo a zmizel. Jen trochu sirného puchu po něm zůstalo. Starý cikán chtěl sebrat z jeskyně všechno zlato, peníze a drahé kameny, ale ve skutečnosti, ač čerta přesvědčil o své ohromné síle, byl tak slabý, že by toho příliš nepobral. Vzal tedy jen několik kousků zlata na ukázku a vrátil se do tábora. Když jim řekl, jak pochodil, a ukázal jim tu hrstku zlata, všichni se zaradovali a spěchali k jeskyni. Vybrali ji dokonale, a tak bylo po hladu a nouzi. Starého cikána potom cikáni zvolili za svého vajdu, jak se říká jejich náčelníkovi, aby jim vládnul. A ten dokud žil, vládnul opravdu moudře a spravedlivě.

 

Na motivy rumunské lidové pohádky vypravoval Josef Procházka.