03/02/2016

Pozdně vzpomenutý Arnošt Lustig

27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.

Když v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání, než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.


Několikrát jsem ho potkala ve čtvrti, kde jsem bydlela, a samozřejmě jsem se nejen z taktnosti neodvážila říci ani popel, takže převahu nade mnou získal kamarád, který jej měl také rád a několikrát jsme spolu tuto výzvu probírali. Na něj totiž prý zavolal: "Za ženskými a tramvají se neběhá!". Sice to pan Lustig vyslovil spontánně bez kamarádova přispění, ale počítá se to.

Četla jsem koncentráčnické* texty od Viktora Frankla, Ivana Krause, Zdeňky Fantlové, Rudolfa Rodena, ale nejbližší mi byl vždy Lustig, a to hlavně krásně namluvenou audionahrávkou pamětí. Jeho knihy už mi tak pozoruhodné nepřipadají, schází tam jeho hlas. Dokázal tvrdé zkušenosti naživo vyprávět s lehkostí, energií, náročně i umírněně, se skutečným nadhledem a perličkami věčného humoru.

Měl přirozenou autoritu, dokázal upřímně rozesmát, uměl rozlišit, kdy je možné zaujmout občasnou nekorektností, která se mu výtečně dařila, a kdy je potřebné uvést jen to podstatné, a uznával jej i můj, jinak celkem kritický, otec. A jen Lustig dokázal považovat za největší poválečnou radost společně se shledáním s maminkou i to, že mohl zůstávat dlouhé hodiny ve vaně.

Přikládám jeden z jeho hezkých výroků: "Nejlepší žebrání bylo na Vánoce, protože to jsou křesťani takoví změklí, než zase ztvrdnou v lednu. To bylo ohromný, to nám šlo. Já znám všechny koledy, který vůbec křesťani znají." ** Je smutné, že takových lidí ubývá, ale třeba mě to konečně přiměje k tomu, abych se do Osvětimi vypravila. Uvažuju o tom už dost dlouho.

* Termín z knihy Rudolfa Rodena Paměť naruby, který jsem si vypůjčila.

**http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/osvetim-ze-sebe-nikdo-nedostane-rika-spisovatel-arnost-lustig
 

Žádné komentáře:

Okomentovat