Velmi se bojím špatných věcí. Stanou-li se, propadám návyku vztekobrekové litanie, že nejenže musím tolik záležitostí urgentně a výlučně obhospodařovat a k tomu ještě teď tohle.. Při slově problémová situace mi mj. vždy naskočí, jak jsem v bývalém bytě podvakráte čelila živelné pohromě vyvalení sazí, fuj (halt staré připojování karmy do komínového průduchu). Jednou se to bonusově stalo, když jsem se kolem půlnoci nepříliš křepce navrátila ze služební cesty.
Musím ale doznat, že mi se mi stále občas v hlavě mihne myšlenka, nijak vzácná, ale posilující, tj. že kdyby se potíže nestávaly, člověk by se mnoho nenaučil a daleko nepostoupil. To občas říkává jedna známá a je to k věci.
Tak jsem si zkusila sumarizovat výchovné špatné věci, které nastaly u mě:
1. Vyhazov v samém konci zkušební doby v jednom úseku státní správy. Ač mi to připadalo skutečně zlé a nespravedlivé, když jsem po vyříkávací schůzce s nadřízenými a agilní kolegyní slzela bezmocí na záchodě (to je u mě docela frekventovaná víceúčelová místnost), proč že se mě nikdo nezastal, nakonec se i toto obrátilo v dobré.
Hned za týden jsem byla přijata do nového zaměstnání, kde panovala podstatně otevřenější a smírnější atmosféra, a já si oddechla s vědomím, že už se nadále nemusím popasovávat se zasetou nedůvěrou a napětím a nedejbože přejímat obdobné vzorce chování
Hned za týden jsem byla přijata do nového zaměstnání, kde panovala podstatně otevřenější a smírnější atmosféra, a já si oddechla s vědomím, že už se nadále nemusím popasovávat se zasetou nedůvěrou a napětím a nedejbože přejímat obdobné vzorce chování
2. Ač bych tomu nikdy nevěřila, s třicetiletým odstupem musím říci, že jsem vděčná rodičům, že nás vysílali na letní dětské tábory. Když jsem odjížděla na první z nich, a to rovnou 4-týdenní, ocitla jsem se v pasti strachu a opuštěnosti a mohla být ilustrativním příkladem mentality dítěte jedoucího např. v roce 1943 z nádraží Praha-Bubny na výlet do Terezína (kde v té době byli dětští psychologové?, myslím u mě:-().
Nebyla jsem ani sociálně zdatná (naštěstí jsem tam byla se sestrou), ani sportovně založená, ani šikovná, ani samostatná a ani učenlivá. Z celotáborových etapových her, nauce o tábornických dovednostech (pro znalce: zakládání ohně v silném dešti, uzlování a rozuzlování, poznávání exotických rostlin, zatínání sekyrky do svinsky kluzkého špalku přivázaného na laně v potoce a obsesivní porucha kontroly obsahu krabičky poslední záchrany neboli KPZ), nočních poplachů a následného hbitého balení pohotovostního zavazadla, jakož i tvorby rukodělných výrobků jsem se poctivě snažila všemožně vymanit a s železnou pravidelností se vyskytovala na marodce.
Po letech ale musím konstatovat, že mě ty tábory skutečně a nevysvětlitelně vnitřně posílily a je mi svým způsobem líto lidí, nad nimiž se jejich empatičtí rodiče slitovali a nikam je nedelegovali. Připadá mi, že jsou o hodně zážitků a vjemů ochuzeni a myslím, že už to lze těžko v pozdějším věku dohnat přičinlivým outdoorovým způsobem života (a nakupováním ve všech těch pěkných obchodech). S nostalgií jsem vděčná za to, že jsem si odžila (a již s radostí praktikuji jen v naprosto výjimečných stavech) střet se skautskozálesáckou realitou a vím, že je to moje další, pořádně schovaná, nouzová zbraň.
A také myslím si, že se těžko kdy dočkám obdobné endorfinové smršti radosti a úlevy, jako když jsem se po odsloužené noční hlídce vpasírovala zpět do teplého spacáku, dostala povzbuzující pohled s obrázkem pejsků od babičky, vyslechla jsem si klíčové drby o vedení na společných latrínách či se nacpala k prasknutí sladkostmi na výletě do Humpolce (sladké bylo v prostoru tábora zakázané).
