Margarett Mitchell: Jih proti Severu (Gone with the Wind), první vydání v r. 1936.
Román, který dokáže postavit na
nohy (zásluhou odolné a v tu kterou dobu více či méně bezzásadové
hrdinky), opticky zmenšit vlastní problémy. Na přebalu vydání výtisku
z roku 1991 stojí psáno, že román „od dob svého vydání pomáhá žít lidem, kteří přišli o všechno“. Paní knihovnice mi říkala, že u nich v rodině si jej ženy vždy braly jako četbu do
porodnice.
Má v sobě kouzlo starých časů, přesmyků mezi lopotnou prací na venkově a luxusním světlem salonů i vzrušením ze slavnostních plesů, mezi modelově galantním chováním gentlemanů a bezskrupulností spekulantů se šťastně životaschopnou povahou.
A samozřejmě nese v sobě motiv temného, zkušeného a zajištěného muže se složitou minulostí pocházejícího z vyšších vrstev, s nimiž však ztrácí kontakt, a který je, což je nejpodstatnější, vlastním založením solidární a na pravdě si zakládající člověk. To my ženy oceňujeme i u byronovských figur pana Rochestera z Jany Eyrové, Maxima de Wintera z Rebeccy (Mrtvá a živá) a snad i pana Darcyho z Pýchy a předsudku s důrazem na jejich výjimečnost, nepředvídatelnost a skrývané silné city, dávají nám víru v průměrnosti se vymykající muže.
Pamatuji si, jak jsem knihu četla po prvním polistopadovém vydání zkraje devadesátých let vždy dlouho do noci a ráno bývala překvapená, jak jsem mohla v tak zajímavém místě přestat. Natahovala jsem odchod z domova do školy do poslední možné minuty. To způsobilo, že jsem čarovnou pasáž návrhu k sňatku jen rychločetla a ve škole přemýšlela, jestli to skutečně mohla být omračující pravda.
Později jsem se román téměř naučila zpaměti, oživila jsem si ho po letech četbou v angličtině, což bylo náročné (zejména transkripce mluvy černošských otroků), ale díky topografické paměti souslednosti textu v češtině jsem ho s trochou šizení vstřebala jako elixír mládí. U této knihy jsem mnohokrát litovala, že jsem ji už přečetla a nemůžu tak znovu příběh prožívat jako poprvé.
Chci-li věřit, že každý na tomto světě má svůj úkol, i kdyby to znamenalo říci včas jednu větu, tenhle román mi to plně potvrzuje. Pro Margarett Mitchellovou bylo její zdejší úlohou napsat tuto knihu. Po úrazu následkem autonehody musela dlouhodobě ležet a po první snaze o odvedení myšlenek psaním rodinné kroniky pokročila k tvorbě románového příběhu, k němu znala jen konec a musela objevit jeho začátek.
Román psala poctivých šest let, vycházela z rodinných vyprávění, která si potvrzovala dohledáváním všemožných údajů a nesmlouvavě korigovala k podstatě sdělení. Po vydání a okamžitém úspěchu knihy už v psaní nepokračovala a snažila se udržet pozici v ústraní, kde po třinácti letech na základě další nezaviněné nehody zemřela jako autorka jediného (krásného) díla.
Má v sobě kouzlo starých časů, přesmyků mezi lopotnou prací na venkově a luxusním světlem salonů i vzrušením ze slavnostních plesů, mezi modelově galantním chováním gentlemanů a bezskrupulností spekulantů se šťastně životaschopnou povahou.
A samozřejmě nese v sobě motiv temného, zkušeného a zajištěného muže se složitou minulostí pocházejícího z vyšších vrstev, s nimiž však ztrácí kontakt, a který je, což je nejpodstatnější, vlastním založením solidární a na pravdě si zakládající člověk. To my ženy oceňujeme i u byronovských figur pana Rochestera z Jany Eyrové, Maxima de Wintera z Rebeccy (Mrtvá a živá) a snad i pana Darcyho z Pýchy a předsudku s důrazem na jejich výjimečnost, nepředvídatelnost a skrývané silné city, dávají nám víru v průměrnosti se vymykající muže.
Pamatuji si, jak jsem knihu četla po prvním polistopadovém vydání zkraje devadesátých let vždy dlouho do noci a ráno bývala překvapená, jak jsem mohla v tak zajímavém místě přestat. Natahovala jsem odchod z domova do školy do poslední možné minuty. To způsobilo, že jsem čarovnou pasáž návrhu k sňatku jen rychločetla a ve škole přemýšlela, jestli to skutečně mohla být omračující pravda.
Později jsem se román téměř naučila zpaměti, oživila jsem si ho po letech četbou v angličtině, což bylo náročné (zejména transkripce mluvy černošských otroků), ale díky topografické paměti souslednosti textu v češtině jsem ho s trochou šizení vstřebala jako elixír mládí. U této knihy jsem mnohokrát litovala, že jsem ji už přečetla a nemůžu tak znovu příběh prožívat jako poprvé.
Chci-li věřit, že každý na tomto světě má svůj úkol, i kdyby to znamenalo říci včas jednu větu, tenhle román mi to plně potvrzuje. Pro Margarett Mitchellovou bylo její zdejší úlohou napsat tuto knihu. Po úrazu následkem autonehody musela dlouhodobě ležet a po první snaze o odvedení myšlenek psaním rodinné kroniky pokročila k tvorbě románového příběhu, k němu znala jen konec a musela objevit jeho začátek.
Román psala poctivých šest let, vycházela z rodinných vyprávění, která si potvrzovala dohledáváním všemožných údajů a nesmlouvavě korigovala k podstatě sdělení. Po vydání a okamžitém úspěchu knihy už v psaní nepokračovala a snažila se udržet pozici v ústraní, kde po třinácti letech na základě další nezaviněné nehody zemřela jako autorka jediného (krásného) díla.