Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 5. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je pátá z nich: 
Pátá lítost: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější.
 

Manažerka (posledního) roku

Autorka se začíná seznamovat s paní Rosemary, manažerkou globální korporace, které je osmdesát let. Jedná se o skutečně, a to nejen ve své generaci, výjimečnou ženu. Je hrdá, finančně štědře zajištěná, vědoma si svých

Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 4. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je čtvrtá z nich: 
Čtvrtá pozdní lítost: Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli.

Událost jednoho večera:
 

Autorka v domově důchodců, kde dočasně pracuje, poznává paní Dorris. Ta prožívá smutný úděl osamělého stáří, nikdo ji nenavštěvuje a personál, i když působí profesionálně (jedná se o zařízení vyššího standardu), skutečné  bezprostřední vztahy nezastoupí. Autorka, která pozoruje Dorrisinu skleslost a smutek, se ji snaží zapojit do hovorů. Při jednom z nich se jí podaří Dorris přesvědčit, že by se mohly společně pokusit nalézt  a zkontaktovat její čtyři dávné dobré přítelkyně, o kterých se několikrát ve svých vyprávěních zmiňuje. Roky o nich již ale nedostala zprávu a vůbec neví, zda jsou vzhledem k vysokému věku ještě naživu. Po delším pátrání se skutečně zadaří kontakty na staré paní, resp. jejich příbuzné, objevit.

Čeho před smrtí nejvíc litujeme: Třetí z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je třetí z nich: 

Třetí pozdní lítost: Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city.

Autorka se začíná starat o Jozsefa, který přišel do Austrálie spolu s manželkou z Evropy. Je mu 94 let a přežil holocaust. Mohlo by se zdát, že Jozsef, který má stále jasný rozum, musí být vzhledem k věku a výjimečným zkušenostem se svojí situací vyrovnaný. Jeho rodina se mu snaží vytvořit co nejlepší podmínky, pravidelně ho navštěvují děti i vnoučata. Všichni mu ale svorně zamlčují, že umírá. Jozsef brzy sám zjišťuje, jaký je  stav věcí, snaží se ale také své poznání před rodinou skrývat.

 Nutí se jíst svá dříve oblíbená jídla, která mu manželka připravuje s opakujícím se ujišťováním, že po nich zesílí. Role, již hraje, ho stále více vysiluje, stává se  podrážděným, začíná se i domnívat, že jeho nejpozornějšímu synovi jde v prvé řadě jen o peníze.

Druhá z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, někdejší australská zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Knihu, s dnes již ne až tak průlomovým tématem, osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků, kterých nabyla při přímých rozhovorech s nemocnými. Vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní. Zde je druhá z nich:

 

Druhá pozdní lítost: Neměl jsem pracovat tak tvrdě.

Autorka se v rámci svých povinností ošetřovatelky seznamuje s devadesátiletým Johnem, bohatým vdovcem. John se udržuje ve, na svůj věk nevídaně dobré, fyzické i psychické kondici, má sebevědomí, nebrání se užívání elektroniky, snaží se stále setkávat s přáteli i bývalými obchodními partnery. Také v sobě nezapře někdejšího milovníka luxusu a pozornosti věnované jeho osobě, a tak svoji ošetřovatelku poté, co ji přiměje obléci si nové šaty, přivádí do vyhlášené restaurace. Zde ji šťastně a okázale představuje svým známým jako přítelkyni. I když je tato etuda trochu netradiční, věřím, že autorka díky ní prokázala laskavost muži, jemuž zbývá pro světské potěchy jen krátký čas.

John slábne, vše jej vyčerpává a vycházky do společnosti začínají být nad jeho síly. S postupující závislostí na péči druhé osoby se více otevírá a postupně tak opouští obraz vždy úspěšného a šarmantního muže s nadhledem.

První z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Jak podotkl Marek Uhlíř, ředitel Cesty domů, v úvodu k filmu o paliativní péči na předloňském festivalu dokumentů Jeden svět, většina lidí na konci života smutně pronáší věty typu: "Já jsem věděl, že umřu, ale kdybych věděl, že SKUTEČNĚ umřu, tak bych...." Jejich bolest je neoddiskutovatelná, ale třeba by některé věci skutečně mohly být jinak a nebo taky nemohly. O smrti a umírání se moc nemluví, působí to negativně, pateticky i trapně, čemuž i tak často ve skutečnosti je, a i když jsem si sama odžila úmrtí rodičů i prarodičů, tohle téma z opatrnosti také příliš nevyhledávám.

Bronnie Ware, bývalá ošetřovatelka domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky nezvykle moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Jakkoliv není v této oblasti průkopnicí či mimořádně erudovanou autorkou a některé pasáže knihy jsou příliš dlouhé a zabývající se zbytečně vedlejšími zážitky i je na nich poznat, že byly původně psány pro blog, vše prozáří laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Vypozorovala u klientů, se kterými pracovala, nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterou se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní.

Holčičí hold dvěma milým knihám

Margarett Mitchell: Jih proti Severu (Gone with the Wind), první vydání v r. 1936.

Román, který dokáže postavit na nohy (zásluhou odolné a v tu kterou dobu více či méně bezzásadové hrdinky), opticky zmenšit vlastní problémy. Na přebalu vydání výtisku z roku 1991 stojí psáno, že román „od dob svého vydání pomáhá žít lidem, kteří přišli o všechno“. Paní knihovnice mi říkala, že u nich v rodině si jej ženy vždy braly jako četbu do porodnice.

Má v sobě kouzlo starých časů, přesmyků mezi lopotnou prací na venkově a luxusním světlem salonů i vzrušením ze slavnostních plesů, mezi modelově galantním chováním gentlemanů a bezskrupulností spekulantů se šťastně životaschopnou povahou. 

A samozřejmě nese v sobě motiv temného, zkušeného a zajištěného muže se složitou minulostí pocházejícího z vyšších vrstev, s nimiž však ztrácí kontakt, a který je, což je nejpodstatnější, vlastním založením solidární a na pravdě si zakládající člověk. To my ženy oceňujeme i u byronovských figur pana Rochestera z Jany Eyrové, Maxima de Wintera z Rebeccy (Mrtvá a živá) a snad i pana Darcyho z Pýchy a předsudku s důrazem na jejich výjimečnost, nepředvídatelnost a skrývané silné city, dávají nám víru v průměrnosti se vymykající muže.

Pamatuji si, jak jsem knihu četla po prvním polistopadovém vydání zkraje devadesátých let vždy dlouho do noci a ráno bývala překvapená, jak jsem mohla v tak zajímavém místě přestat. Natahovala jsem odchod z domova do školy do poslední možné minuty. To způsobilo, že jsem čarovnou pasáž návrhu k sňatku jen rychločetla a ve škole přemýšlela, jestli to skutečně mohla být omračující pravda.

Později jsem se román téměř naučila zpaměti, oživila jsem si ho po letech četbou v angličtině, což bylo náročné (zejména transkripce mluvy černošských otroků), ale díky topografické paměti souslednosti textu v češtině jsem ho s trochou šizení vstřebala jako elixír mládí. U této knihy jsem mnohokrát litovala, že jsem ji už přečetla a nemůžu tak znovu příběh prožívat jako poprvé.

Chci-li věřit, že každý na tomto světě má svůj úkol, i kdyby to znamenalo říci včas jednu větu, tenhle román mi to plně potvrzuje. Pro Margarett Mitchellovou bylo její zdejší úlohou napsat tuto knihu. Po úrazu následkem autonehody musela dlouhodobě ležet a po první snaze o odvedení myšlenek psaním rodinné kroniky pokročila k tvorbě románového příběhu, k němu znala jen konec a musela objevit jeho začátek.

Román psala poctivých šest let, vycházela z rodinných vyprávění, která si potvrzovala dohledáváním všemožných údajů a nesmlouvavě korigovala k podstatě sdělení. Po vydání a okamžitém úspěchu knihy už v psaní nepokračovala a snažila se udržet pozici v ústraní, kde po třinácti letech na základě další nezaviněné nehody zemřela jako autorka jediného (krásného) díla.

 

Moje oblíbené knižní vzpruhy

10 plus 10 knížek, které dokáží člověku pomoci v chmurách i bez nich. Rozdělila jsem je na knihy klasické (prostě reprezentativní:-)) a knihy obecně těšící.
Byl to skutečně obtížný výběr (ale když už jsem si stanovila ty topteny...). Nu, vidím to takto:

Mezi klasické knihy, k nimž se čas od času obracím, patří těchto deset:

1. Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano (...trotzdem Ja zum Leben sagen: Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager), první vydání v r. 1946.

Jedná se o kvalitní esenci bytí, zahrnující možnost volby (svobodné vůle ke smyslu) v každé situaci, tedy i v koncentračním táboře. Má pozitivní náboj, vyzývá ke smířlivosti, odvrací od pomsty.
 

2. Oliver Sacks: Muž, který si pletl manželku s kloboukem (The Man Who Mistook His Wife for a Hat), první vydání v r. 1985.
U této knihy o všemožných typech neurologického postižení jsem ocenila laskavé pochopení autora/lékaře pro své pacienty a zároveň jsem se naučila, že úrovní vnímání stejně tak jako spravedlnosti je mnoho.

3. Elisabeth Kübler-Ross: O smrti a umírání: Co by se lidé měli naučit od umírajících (On Death & Dying), první vydání v r. 1969.

Jednalo se o moji první knihu explicitně s touto tématikou, mimořádná je svým širokým pohledem na nemocné, který zdůrazňuje i duchovní stránku.
 

4. Tomáš Halík: Co je bez chvění, není pevné, první vydání v r. 2002.
Ačkoliv jsem autora do doby přečtení knihy (rok 2004) nijak zvlášť ráda neměla, moc se mi líbila (i autor), potěšila mě možnost jiného pohledu na utrpení (zážitek z Indie) a nevěřící Tomáše.
 

5. Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě (Gut mit sich selbst umgeben), první vydání v r. 1995.
Autorovy knihy mi přijdou dosti podobné (ale nejsem znalec), tahle mě však zaujala, je milá, nesamolibá, užitečná a pozitivní.
 

6. Umberto Eco: Jméno růže (Il nome della rosa), první vydání v r. 1980.
Toto dílo je známou klasikou, zaujaly mě věrně podané reálie středověku, chytré argumentace jednotlivých postav i luštění tajemství.
 

7. Robert Graves: Já, Claudius (I, Claudius), první vydání v r. 1934.
Krásná kniha o římské společnosti, lásce k historii a vladařské ctižádosti. Doporučuji i audioknihu, kde hlavního hrdinu (včetně klopotně koktavé řeči) namluvil Viktor Preiss.
 

8. Charlotte Brontë: Jana Eyrová (Jane Eyre), první vydání v r. 1847.
Tuto knihu jsem četla mnohokrát (tak desetkrát..), mám ji moc ráda nejen pro její romantičnost, ale zároveň i životní poctivost, pokoru a samostatnost hrdinky. 
 

9. Olga Spalová: Malá světová obrazárna, první vydání v r. 1971.
Jednalo se zřejmě o moji první knihu o umění (důrazně doporučovanou mojí babičkou). Výklady k jednotlivým obrazům jsou krásně napsány, jen je škoda, že už dlouho nevyšla a musím se spokojit se starým výtiskem.
 

10. Rudyard Kipling: Když (If), báseň napsána v r. 1895, první vydání in Rewards and Fairies v r. 1910, české vydání in Písně mužů v překladu Otokara Fischera z r. 1946.
Ačkoliv básním moc nerozumím a nevyhledávám je, setkání s touto bylo pro mě nádherným úkazem. Je to prostě krása.

 

 

Knihy těšící zahrnují tuto desetici:

1. Forrest Carter: Škola Malého stromu (The Education of Little Tree), první vydání v r. 1976.

Jedná se o pojednání o výchově chlapce indiánskými prarodiči, která se střetává s oficiálním postupem nárokovaným státem. Trochu potom zarazí, že to byla navzdory původnímu tvrzení jen čirá fikce. Na každý pád je to hezká kniha a autor jejím sepsáním vytvořil mnoho dobrého.
 

2. Jan Guillou: Cesta do Svaté země (Vägen till Jerusalem), první vydání v r. 1998.
Kniha mě nadchla podrobným popisem života v klášteře, kde vyrůstal hlavní hrdina, přesnou balancí mezi duchovní (zajímavé rozhovory s představeným) a světskou výchovou. Další vývoj pobytu ve Svaté zemi, rozvedený v dalších dvou knihách, už mě ale tolik neoslovil.
 

3. Margarett Mitchell: Jih proti Severu (Gone with the Wind), první vydání v r. 1936.
Krásný historický román, který dokáže postavit na nohy, ne nadarmo je na přebalu výtisku z roku 1991 psáno, že  „od dob svého vydání pomáhá žít lidem, kteří přišli o všechno“.
 

4. Daphne du Maurier: Mrtvá a živá (Rebecca), první vydání v r. 1938.
Přestože bývá tato kniha považována za temnou a proslavilo ji Hitchcockovo zpracování, nejeví se mi tak, naopak na mě působí pozitivně a dává víru v to, že upřímnost a poctivost hrdinky může být klíčem k lásce i smíru, navzdory překážkám. Hezká variace Jany Eyrové s odlišným morálním vyzněním.
 

5. Grace Metalious: Peytonův Hrádek (Peyton Place), první vydání v r. 1956.
Skandální román své doby, jsou v něm nenásilně vykresleny temné stránky obyvatel maloměsta v Nové Anglii, vlastně jsem se z tohoto zdroje dozvěděla, co vše je vlastně sociálně  možné, ale neublížilo mi to:-).
 

6. Robert Fulghum: Od začátku do konce: všechny naše životní rituály (From Beginning To End: The Rituals Of Our Lives), první vydání v r. 1995.
Jak je u autora zvykem, jedná se o krátké a příjemné vyřčení důležitých věcí, kterým člověk v životě neujde. Oceňuji otevřené přiznání si reality smrti a přípravy na ni včetně výběru hrobového místa a instrukcí k pohřbu:-).
 

7. Lorna Byrne: Andělé v mých vlasech (Angels in My Hair), první vydání v r. 2008.
Autobiografické vyprávění autorky o celoživotním setkávání s anděly, které mně hodně dalo. I když to racio popírá, já jejímu příběhu věřím. Zároveň jsem alespoň trochu pochopila roli andělů a jejich velmi jemného působení v našich životech. Naslouchání je jen na nás.
 

8. Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíc litujeme (The Top Five Regrets of the Dying), první vydání v r. 2011.
Knižní vydání původního běžného blogu mi dokazuje, že dobré věci se vždy nakonec mezi lidi rozšíří. I když je to stylisticky někdy trochu neobratné (prostě neknižní), je to otevřené, nepřikrášlované povídání o posledních pocitech a soudech umírajících. Tato kniha mi spojila několik jiných informačních proudů do potřebného celku.
 

9. Louise L. Hay: Miluj svůj život (You Can Heal Your Life), první vydání v r. 1984.
Toto byla v devadesátých letech moje první kniha s esoterickou tématikou. Možná to někomu přijde moc americké, já paní Louise jsem však moc vděčná za pojmenování potřebnosti nepodmiňované lásky.
 

10. Elsa Parker: Astrologie a její upotřebení v životě (Astrology and Its Practical Applications), první vydání v r. 1927.
Tuto knihu považuji za nejlepší astrologickou syntézu, kterou jsem kdy dostala do rukou. Často, když si potřebuji uvědomit horší stránky své povahy nebo povahy druhých, hledám zde přiléhavou radu či vysvětlení.