První z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Jak podotkl Marek Uhlíř, ředitel Cesty domů, v úvodu k filmu o paliativní péči na předloňském festivalu dokumentů Jeden svět, většina lidí na konci života smutně pronáší věty typu: "Já jsem věděl, že umřu, ale kdybych věděl, že SKUTEČNĚ umřu, tak bych...." Jejich bolest je neoddiskutovatelná, ale třeba by některé věci skutečně mohly být jinak a nebo taky nemohly. O smrti a umírání se moc nemluví, působí to negativně, pateticky i trapně, čemuž i tak často ve skutečnosti je, a i když jsem si sama odžila úmrtí rodičů i prarodičů, tohle téma z opatrnosti také příliš nevyhledávám.

Bronnie Ware, bývalá ošetřovatelka domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky nezvykle moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Jakkoliv není v této oblasti průkopnicí či mimořádně erudovanou autorkou a některé pasáže knihy jsou příliš dlouhé a zabývající se zbytečně vedlejšími zážitky i je na nich poznat, že byly původně psány pro blog, vše prozáří laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Vypozorovala u klientů, se kterými pracovala, nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterou se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní.

Tady je první z nich: První pozdní lítost: Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak to ode mě očekávali ostatní.

Čtyřicetiletý Anthony z dobře situované rodiny si hazardní jízdou přivodí invaliditu. Nepomůže ani dlouhodobá rehabilitace, ani diskutované alternativní varianty léčby. Po shledání stavu trvalé nemohoucnosti se musí rozhodnout, jak naloží se svou budoucností. Bohužel nevěří v kvalitu dalšího života, byť již vedeného za omezenějších možností, má příliš malou sebeúctu. A tak, ačkoli je chytrý, živý, pohotový a jeho rodina disponuje jistým majetkem, zvolí odchod do domova s pečovatelskou službou, kde chce pobývat v ústraní.

Avšak dennodenní kontakt se (z drtivé většiny) starými a často mentálně zaostávajícími klienty spolu s nedostatkem vhodných inspirativních podnětů prohlubuje pocit izolace. Postupně ho prostředí oslabuje natolik, že si je stále méně vědom možnosti změny, kdy by vstoupil do kontaktu s vnějším světem. Autorka při návštěvě v domově poznává již plně rezignovaného Anthonyho, který neopouští pokoj a odmítá si s kýmkoliv jen trochu déle promluvit. Za nějaký čas dostává zprávu o jeho předčasné smrti.

 

Paní Florence žije v naprosté izolaci a za zoufalých podmínek ve velkém a okázalém domě v dobré čtvrti. Na její situaci upozorní příbuzní, ta však trvá již velmi dlouho a zanechala stopy. Florence se o sebe dlouhodobě nestará, není schopna zajistit nejzákladnější úklid, dům nikdy neopouští, není ochotna komunikovat a přežívá jen díky vytvořeným zásobám. Výrazná paranoia, která ji uvěznila ve vlastním domě a zničila jí sociální vazby,  započala již před lety.

Její manžel, nyní již po smrti, byl odsouzen za nepříliš jasných okolností kvůli finančním machinacím a pro rodinu nastal celkový společenský pád. Florence se nebyla schopna s novým stavem věcí vnitřně vyrovnat a dostala se tak, i navzdory stále silnému majetkovému zázemí, do absurdně nešťastné pozice dobrovolného zajatce sama sebe. Nyní, kdy již je vážně, a bohužel i s přímou vazbou na dřívější životosprávu, nemocná a zklidněná sedativy, nahlíží svůj život. Ve světlých chvilkách si stále opakuje: "Nikdy bych nepřipustila, aby mě něco spoutalo."

 

Oba příběhy jsou smutné, což není tak v případě všech v knize uvedených, a ukazují extrémní konce dvou životů podmíněné slabou vírou v sebe a příliš silnou vírou ve skutečné či domnělé mínění druhých. Anthony se podřizuje očekávanému vzorci chování pacienta s těžkým postižením a není již schopen se zasadit o vybudování pro sebe co nejvhodnějšího prostředí jak ve fyzickém, tak sociálním ohledu. Florence se příliš upnula k jistotě svého sociálního statutu a pověsti a po otřesení těmito základy ztrácí orientaci v čase i prostoru, a to ji postupně stravuje.
Tito lidé samozřejmě zaslouží soucit, nikoliv kritiku (a za co také, když se to týkalo přímo jich), ale možná je dobré jejich příběhy prostě znát.

Zdroj: Ware, Bronnie: Čeho před smrtí nejvíc litujeme, Portál, Praha 2012.