Druhá z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, někdejší australská zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Knihu, s dnes již ne až tak průlomovým tématem, osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků, kterých nabyla při přímých rozhovorech s nemocnými. Vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní. Zde je druhá z nich:

 

Druhá pozdní lítost: Neměl jsem pracovat tak tvrdě.

Autorka se v rámci svých povinností ošetřovatelky seznamuje s devadesátiletým Johnem, bohatým vdovcem. John se udržuje ve, na svůj věk nevídaně dobré, fyzické i psychické kondici, má sebevědomí, nebrání se užívání elektroniky, snaží se stále setkávat s přáteli i bývalými obchodními partnery. Také v sobě nezapře někdejšího milovníka luxusu a pozornosti věnované jeho osobě, a tak svoji ošetřovatelku poté, co ji přiměje obléci si nové šaty, přivádí do vyhlášené restaurace. Zde ji šťastně a okázale představuje svým známým jako přítelkyni. I když je tato etuda trochu netradiční, věřím, že autorka díky ní prokázala laskavost muži, jemuž zbývá pro světské potěchy jen krátký čas.

John slábne, vše jej vyčerpává a vycházky do společnosti začínají být nad jeho síly. S postupující závislostí na péči druhé osoby se více otevírá a postupně tak opouští obraz vždy úspěšného a šarmantního muže s nadhledem.
Vzpomíná často na svoji ženu. Nejvíce ho pokořuje i zarmucuje skutečnost, že nebyl schopen vyhovět jejímu dávnému přání odejít včas do důchodu, aby tak následující volno strávili cestováním či jinou zábavou. Prostředků na to měli dostatek. Stále se ale cítil ve své práci úspěšný, potřebný a vydělávající (to hlavně kvůli svému statutu) a penzionování odkládal. To pokračovalo s životní ironií až do doby, kdy žena nečekaně onemocněla a brzy na to zemřela. Jakkoliv briskně odhadoval chování svých obchodních partnerů, v předvídání této varianty naprosto selhal. Krátce před smrtí autorce opakuje: "Nepracujte přespříliš, snažte se o vyváženost, nedopusťte, aby práce byla celý váš život."  Zároveň trvá na tom, aby si drahé a jím zakoupené společenské šaty nechala a co nejvíce jich užívala:-).
 

Paní Pearl, další pacientka, je výjimečně vyrovnaná žena. V životě si nemálo prožila, zemřel jí manžel a jediné dítě v 8 letech na leukémii. Nyní bydlí osaměle jen s třemi psy, ale nezdá se být nešťastnou či strádající. Naopak působí, že je se svojí situací terminálního stadia nemoci smířená, což u pacientů, kteří jsou ještě schopni provádět základní činnosti a nemoc je tak nedonutila kapitulovat svým tlakem, velmi vzácné. Pearl, pravá perla v moři lidských emocí, je člověkem, který se snaží čas užívat tak, jak jej pro ni mohl zamýšlet Bůh. Vědomě se brání roli oběti a vrací se k minulosti jenom v dobrém.

Vypráví autorce, jak je vděčná za dobu, kterou mohla strávit ve spokojenosti a štěstí. Po smrti manžela a dcerky se rozhodla změnit svůj život a ještě více se zaměřovat na jeho duchovní obsah. Našla si proto jiné zaměstnání a začala pracovat za podstatně nevýhodnějších podmínek pro místní komunitu. Dělala už jen věci, které ji těšily a o kterých věděla, že je nemusí z jakéhokoliv důvodu ospravedlňovat. Oprostila se od dřívějších materiálních očekávání, i když se jí nakonec nedařilo vůbec špatně. O své práci, kterou si skutečně svobodně vybrala, říká autorce následující: "Když děláte práci, kterou milujete, nepřipadá vám jako práce... Je to přirozené rozšíření vaší osobnosti... Lidé peníze špatně chápou, je to jen další druh energie." Pearlin stav se časem nevyhnutelně zhoršuje, až dochází k pokojnému konci. Umírá v klidu a smíru s moudrým a ulehčujícím poznáním, že život jí skutečně nic není dlužen.

Tento příběh se mě nejvíce dotkl, protože z vlastní zkušenosti vím, jak může být pozice staršího sourozence náročná. Člověk je často vychováván s tím, že se předpokládá "že již má rozum" a se svými úkoly nepotřebuje pomoci. Později se do této role promítne i vlastní snaha být co nejdříve oceňovaným dospělým, nedělajícím chyby. Je-li navíc v rodině zásadnější problém, mladší sourozenec bývá vice chráněn a pomáhat rodičům musí ten starší.

V perspektivě blížícího se konce života představuje snaha sedmdesátníka Charlieho o narovnání vztahu s dětmi ten nejzásadnější úkol. Zároveň ale nabývá nemalé důležitosti i potřeba nápravy vztahu mezi samotnými dětmi, synem a dcerou, navzájem. Starší syn je tím, kdo je zodpovědný, pracovitý, staral se vždy podstatně více než jeho mladší sestra. Ta byla s Charliem také v kontaktu, ale nenechala si jím ovlivnit svůj program, otec to chápal a také s ničím klíčovým před nemocí pomoci nepotřeboval a drobné záležitosti obstaral vždy pohotový syn.

Děti se ostře kritizují dokonce i v přítomnosti nemocného otce, bratr se cítí dlouhodobě přetížený, sestra přehnaně obviňovaná.  Charlie není touto situací překvapivě zklamán, naopak přikládá důležitost otevřenému pojmenování problémů. Ví, že na rozdíl od dcery se syn necítí být šťastným, což ho mrzí a chce nějak pomoci. Po nastolené domluvě o dočasně oddělených návštěvách dětí se rozhodne, že syna poprvé v životě napřímo ocení a za vše mu poděkuje. Také požádá, aby si život co možno nejvíce zjednodušil a začal se z něj více těšit. V době, kdy Charlie umírá, jsou poměry mezi sourozenci, kteří si stihli mnoho věcí vyříkat, přátelštější. Po nějakém čase od Charlieho smrti zkontaktuje autorku syn. Vypráví jí, že změnil dosavadní zaměstnání za více klidné a žije spokojeněji bez stínu věčných povinností.

Zdroj: Ware, Bronnie: Čeho před smrtí nejvíc litujeme, Portál, Praha 2012.