Dvé sněženek

Sněženka od J. V. Sládka

Pamatuji si, jak jsem byla kdysi překvapená (ne tedy do té míry, aby mě to donutilo číst), jak se Sládek obecné (mé) představě o básníkovi vymykal. 

Žil dva roky v Americe, krátce po občanské válce, kde se živil kromě občasných učitelských vstupů (ty v životopisech  vyznívají lépe) převážně jako námezdní dělník na stavbě železnice. Na rozdíl od později příchozího a nesporně blahobytněji pobývajícího Dvořáka

Čeho před smrtí nejvíc litujeme: Třetí z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je třetí z nich: 

Třetí pozdní lítost: Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city.

Autorka se začíná starat o Jozsefa, který přišel do Austrálie spolu s manželkou z Evropy. Je mu 94 let a přežil holocaust. Mohlo by se zdát, že Jozsef, který má stále jasný rozum, musí být vzhledem k věku a výjimečným zkušenostem se svojí situací vyrovnaný. Jeho rodina se mu snaží vytvořit co nejlepší podmínky, pravidelně ho navštěvují děti i vnoučata. Všichni mu ale svorně zamlčují, že umírá. Jozsef brzy sám zjišťuje, jaký je  stav věcí, snaží se ale také své poznání před rodinou skrývat.

 Nutí se jíst svá dříve oblíbená jídla, která mu manželka připravuje s opakujícím se ujišťováním, že po nich zesílí. Role, již hraje, ho stále více vysiluje, stává se  podrážděným, začíná se i domnívat, že jeho nejpozornějšímu synovi jde v prvé řadě jen o peníze.

Pokusy s písmeny

Lze se zkrocenými písmenky zručně nakládat? Nebude to tak lehké, ale lze to zkusit. Mám moc ráda písničky Vlasty Redla a také jeho (i když je prý jen spoluautorem) zručně sestavenou básničku pouze se slovy začínajícími na H. To je skutečně pěkný háčkový řetěz. Složit text na daná písmenka se jeví být sice těžké, ale teoreticky realizovatelné. Tak jsem to zkusila, potrápila jsem se sice, ale odhodlaně jsem poskládala následující:

Pokus první abecední:

 

ANDĚL BYL CELÝ DOJATÝ, EMOČNĚ FRUSTROVANÉ GRIMASY, HORLIVĚ CHTĚL I JINAK KLIDNÉ LIDI MÁMIT NAIVNÍM ODHODLANÝM POUŽÍVÁNÍM QUENIJŠTINY*, ROMANTICKY SE TRÁPIL USTARANÉHO VÝRAZU WALTZEM XYLOFONNÍM YARDY ZDOLAT.

Pokus druhý abecední:
 

ANIČČINA BABIČKA CÍTILA DIVOKÝ ELÁN FALEŠNĚ GOSPEL HLAHOLIT, CHORÁLNĚ INTONOVAT JAKO KDYŽ LADIČKA MÍJÍ NOTU, OSAMOCENÝ PLACHÝ QUAKER ROZUM SMUTNĚ TRATIL, USOUŽENĚ VOLAL: WATERLOO, XANTIPA, YANKEEOVÉ, ZÁHUBA!

Pokus třetí háčkový:

HISTORIK HOVOŘÍ: HLE, HUS HÝŘIVOST, HANDLY, HAMPEJZY, HANDRKOVÁNÍ HANIL. HODNÍ HOŠI HO HÁJILI, HRÁDEK HOUFNĚ HLEDALI. HANBIVÉ HODNOCENÍ HROZILO HONORACI. HUSA HUBOVALI, HROBEM HROZILI, HYNOUT HOŘENÍM HO HNALI.
HEROJOVÉ HNED HUSITSKÉ HNUTÍ HOTOVILI. HELMICE, HALUZE HMATALI, HŘÍCHY HATILI, HALAPARTNOU HBITĚ HRDLA HYZDILI. HOPEM HODINY HRKAJÍ. HNĚV, HLAD, HÁDKY HUSITY HÝBOU. HNUTÍ HNIJE, HISTORIE HO HUBÍ. HRDINY HLÍNA HALÍ. 

* vznešená elfština (musela jsem si to dohledat:-))
 

A ještě jedno rčení, které mám ráda (asi kvůli babičce, jejíž častá otázka cílila na znalost názvů kravských žaludků, jen pro pořádek: bachor, kniha, čepec, slez): KRÁVA I VŮL KNIHY MAJÍ, PŘEC ČÍST NEUMÍ.

 

Druhá z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, někdejší australská zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Knihu, s dnes již ne až tak průlomovým tématem, osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků, kterých nabyla při přímých rozhovorech s nemocnými. Vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní. Zde je druhá z nich:

 

Druhá pozdní lítost: Neměl jsem pracovat tak tvrdě.

Autorka se v rámci svých povinností ošetřovatelky seznamuje s devadesátiletým Johnem, bohatým vdovcem. John se udržuje ve, na svůj věk nevídaně dobré, fyzické i psychické kondici, má sebevědomí, nebrání se užívání elektroniky, snaží se stále setkávat s přáteli i bývalými obchodními partnery. Také v sobě nezapře někdejšího milovníka luxusu a pozornosti věnované jeho osobě, a tak svoji ošetřovatelku poté, co ji přiměje obléci si nové šaty, přivádí do vyhlášené restaurace. Zde ji šťastně a okázale představuje svým známým jako přítelkyni. I když je tato etuda trochu netradiční, věřím, že autorka díky ní prokázala laskavost muži, jemuž zbývá pro světské potěchy jen krátký čas.

John slábne, vše jej vyčerpává a vycházky do společnosti začínají být nad jeho síly. S postupující závislostí na péči druhé osoby se více otevírá a postupně tak opouští obraz vždy úspěšného a šarmantního muže s nadhledem.

První z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Jak podotkl Marek Uhlíř, ředitel Cesty domů, v úvodu k filmu o paliativní péči na předloňském festivalu dokumentů Jeden svět, většina lidí na konci života smutně pronáší věty typu: "Já jsem věděl, že umřu, ale kdybych věděl, že SKUTEČNĚ umřu, tak bych...." Jejich bolest je neoddiskutovatelná, ale třeba by některé věci skutečně mohly být jinak a nebo taky nemohly. O smrti a umírání se moc nemluví, působí to negativně, pateticky i trapně, čemuž i tak často ve skutečnosti je, a i když jsem si sama odžila úmrtí rodičů i prarodičů, tohle téma z opatrnosti také příliš nevyhledávám.

Bronnie Ware, bývalá ošetřovatelka domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky nezvykle moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Jakkoliv není v této oblasti průkopnicí či mimořádně erudovanou autorkou a některé pasáže knihy jsou příliš dlouhé a zabývající se zbytečně vedlejšími zážitky i je na nich poznat, že byly původně psány pro blog, vše prozáří laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Vypozorovala u klientů, se kterými pracovala, nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterou se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní.

Pozdně vzpomenutý Arnošt Lustig

27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.

Když v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání, než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.