Radostné velikonoce přeje Melancholikův svět

 

 

Krásné vánoční svátky a šťastný nový rok všem lidem dobré vůle

Švadlenka

 

 

Jedním z mých oblíbených obrazů je Švadlenka od Josefa Mánese, olejomalba pocházející z roku 1858 nebo 1859, která je umístěná v Národní galerii v Praze. Obraz je řazen do období druhého rokoka, jak je odborníky označována druhá třetina 19. století.

Mám ho ráda pro jeho významovou otevřenost a můj oblíbený rys i u jiných obrazů, kdy má hlavní figura skrytý obličej či je obrácena zády. Jedná se o obraz s nenápadným motivem osamělé a unavené mladé dívky, který vtahuje pozorovatele do skromného interiéru podkrovního bytu. 

Oknem vidíme okolní mansardové střechy. V místnosti je pouze stůl, židle, komoda a svatý obrázek na stěně zobrazující panenku Marii. Ten je právě velmi zajímavý. Má se jednat o reprodukci oblíbeného obrazu Panny Marie Karlovské, který roku 1697 zhotovil Jan Jiří Heinsch a už tehdy se jednalo o kopii jiného díla. Tomuto obrazu pak byly připisovány léčivé schopnosti.

Obraz Švadlenka bývá často vykládán ve spojitosti s Mánesovým dobrým a předčasně zemřelým přítelem, rovněž malířem, Adolfem Kosárkem. Obraz je i několikrát popsán jako zpodobnění Kosárkovy nevěsty Františky Pokorné, která se při šití svých svatebních šatů dozvídá o snoubencově smrti. To ale historii přesně neodpovídá, Kosárek zemřel 29. října 1859 již jako ženatý a v té době měl roční dcerku.

To však není pro neodborníka podstatné. Důležitější je určitá skromná krása a jemnost mladé dívky, se kterou můžeme soucítit, chápat její samotu, ale stále nemůžeme přesně porozumět poselství tiché scény.

  

Zdroje: 

BYDŽOVSKÁ, Lenka, Prahl, Roman. V mužském mozku: sborník k 70. narozeninám Petra Wittlicha. Dolní Břežany: Scriptorium, 2002, MACKOVÁ, Olga. Josef Mánes. Praha: Odeon, 1970.

Prvorepublikový památník mojí babičky

Přikládám pár fotografií z památníku mojí babičky, kam žákyně pražské vinohradské základní školy na přelomu 20. a 30. let minulého století přidávaly své příspěvky. Ty se tenkrát braly velmi vážně, dokonce některé obrázky pro potřeby dětského památníku byly vypracované na zakázku, inu prvorepublikové Královské Vinohrady.

 

Jen je smutné, že všechny ty holčičky (třídy tehdy ještě nebyly smíšené), které památníkovou dikcí psaly co nejhezčeji verše o plynutí života a vzpomínkách na šťastné mládí, jimž tehdy stěží skutečně rozuměly, jak si pamatuji i sama u sebe z památníkové éry mojí doby, už dávno nežijí.



Deník z první světové války

Přikládám několik stránek ze sto let starého památníku - deníku našeho pradědečka, který si psal a především kreslil za první světové války, kdy sloužil v nemocnici a hrál v armádním souboru. To bylo na tu dobu velké štěstí. Přesto se mu však samozřejmě stýskalo a pomáhalo mu vzpomínat na malé hospodářství, které s prababičkou měli.

 

Jedová chýše

Krátký text o legendární pražské hospodě s významně dlouhou historií

 

Jedová chýše a historie

Tato pověstná a již nedochovaná hospoda stála na vrchu Větrově na vzdálené periférii tehdejší Prahy, nyní na rohu Apolinářské a Viničné ulice na Praze 2. Apolinářská ulice dostala jméno po kostelu svatého Apolináře, v jehož těsném sousedství Jedová chýše stála, a to již od 14. století až do svého konce za období první republiky.

Proč měla hospoda tak podivný název, není přesně známo, snad to bylo vlivem pochmurného okolí, ale byl to název oficiální, který na nízkém domku česky a německy hlásal červený nápis. Podle jedné verze zde Václav IV. v přestrojení odhalil nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili otrávit, a skutek jim dokonaně opětoval.

Velmi prospěšná Škola Malého stromu

Nedávno jsem se opět vrátila ke knize Škola Malého stromu. Vím, že její autor se ztotožňoval se segregačními tezemi a kniha je navzdory autorově původnímu prožitkovému tvrzení zcela fiktivní příběh, ale obsahuje v sobě mnoho mimořádných myšlenek. Ty poznáváme společně s malým chlapcem jménem Malý strom, který je vychováván indiánskými prarodiči v odlehlé horské oblasti státu Tennessee.

V některých pasážích mi přišly již nadbytečné negativní odkazy na politiky coby původce všeho zla, ale zřejmě to bylo tématem autorova vnitřního vykoupení minulosti. Jinak je knížka zcela unikátní a ráda z ní uvádím několik vět.

Nejdůležitější text knihy je o starých zákonech indiánské Cesty:

"To je Cesta", řekl dědeček tiše, "ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí.
Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty."

Pravdivý příběh o hledání minulosti

Chtěla bych zde vyprávět příběh, který se skutečně stal a o kterém jsem si slíbila, že ho jednou sepíšu.  

 

 

Předsevzetí

V únoru roku 2009 mi náš otec ve svých 75 letech pověděl, že odjíždí na měsíc do Austrálie. Říkal to svým typickým způsobem, kdy jsem si často nebyla jistá, zda to myslí vážně či se jedná o skrytý a mírně cynický humor, který uměl výborně používat. 

Sdělil mi však svůj připravený plán na delší cestu do Sydney, kde chtěl nalézt hrob svého otce, který zde zemřel v roce 1957 a kterého naposledy spatřil před jeho emigrací v roce 1949. To byl skutečně náročný úkol. Neměl žádný kontakt, ostatně jeho otec v cizině již další děti, a tudíž potenciální příbuzné, neměl a jednalo se o historii starou více než padesát let. Znal datum úmrtí, adresu posledního trvalého bydliště, jež již dávno nemuselo existovat, místo uložení však ne. 

Záhy skutečně odjel, srdnatě a sám (se sestrou jsme s ním nejely, byly jsme však v kontaktu přes SMS, emaily a Skype), do australského Sydney.

  

Co bylo předtím

Můj otec měl se svým otcem komplikovaný a odcizený vztah. Babička, otcova matka, od manžela odešla v roce 1936, kdy byly otci tři roky. Manželství bylo prý velmi krušné a koncem roku 1941 bylo konečně rozvedeno. Otec byl jediné dítě z něj pocházející. Po válce pro nás neznámý dědeček odešel z Prahy do Karlových Varů a kontakt se synem nebyl příliš častý. Babička se v roce 1948 podruhé vdala a v tomto manželství se cítila šťastná.

Náš otec o vlastním otci mluvil velmi zřídka a vždy popsal několik krátkých a pozitivních momentů (jak jej vzal do auta, učil ho jezdit na kole a říkal, že Židé jsou stejní lidé jako ostatní). Působilo to na mě trochu strojeným dojmem, jako by se chtěl cíleně soustředit pouze na to dobré, ale oceňovala jsem tuto určitou velkorysost.

V emigraci

Dědeček roku 1949 emigroval do Francie a tím byl v té době možný styk otce se synem zamrazen do podoby občasné výměny dopisů. Předpokládám, že tyto dopisy byly v té době i kontrolovány pracovníky, které režim, na rozdíl od těch druhých, poctil svou důvěrou. Ve Francii se oženil s paní Rosalií, která byla polského původu, manželství to bylo údajně šťastné, i když bezdětné.

 

 

Roku 1951 z Francie společně odjeli do australského Sydney. Dařilo se jim dobře, pořídili si nejdříve krámek a následně malou restauraci a brzy splatili hypotéku na dům. 

V září roku 1957 dědeček ve věku 55 let po krátkodobých zdravotních problémech zemřel. Byl to krátký život, ale neskutečně dlouhá cesta pro člověka, který byl od osmi let úplným sirotkem, ale který, jak se domnívám, dokázal být v některých případech i dost tvrdý. 

Otec se o úmrtí dozvěděl až později, když obdržel dopis od vdovy, s jehož napsáním jí pomohl některý český krajan. O místě uložení však v dopise nebyla zmínka.

Smutné je, že paní Rosalie, která se v posledním dopisu vyjadřovala o svém muži velmi pěkně a jeho smrti hluboce litovala, zároveň vyčetla mému otci, že se dlouho neozval (psali si zřídka) a on se v posledních chvílích po zprávách od jediného syna velmi ptal. Měl sice informace od jiných příbuzných, s nimiž si také dopisoval, ale přál si dopis od syna. Otec mu jej opravdu v té době zaslal, ale dorazil až po jeho smrti.

Tím historie, v možnostech tehdejší doby, končí.

Pokračování: Cesta v roce 2009

Otec se v anglicky mluvícím velkoměstě, které navštívil poprvé v životě, musel vypořádat s několika problémy. Stěhoval se z jednoho ubytování, které se ukázalo jako nevhodné, do druhého, musel zprovoznit platební kartu, která zpočátku nefungovala, orientovat se v dopravě a samozřejmě zápasit s praktickou angličtinou, i když ji měl jinak na slušné úrovni.

 

 

Zjistit místo posledního uložení nebylo snadné. Nejdříve se musel dostavit na matriku, kde získal potvrzené datum úmrtí a především důležitý dokument úmrtního listu. Musel se tam však opakovaně vracet, protože to byla poměrně náročná administrativní záležitost a také ne všemu napoprvé porozuměl. Informace o místě uložení těla na matrice však dostupná nebyla.

Následně se obrátil na římskokatolickou farnost, do jejíhož působiště spadalo dědečkovo bydliště. Věděl totiž, že jeho nová manželka byla římská katolička, a to, že pohřeb byl katolický, bylo patrné i podle roucha celebrujícího kněze na fotografií, kterou vdova přiložila k poslednímu dopisu. Z ní se dalo i odvodit, že se jednalo o pohřeb do země, tedy bez kremace. 

Zatímco urna s popelem může být uchována na jakémkoliv místě, případně popel rozprášen, ostatky po pohřbu do země se nachází vždy na hřbitově. V Austrálii také platí, že hrob se uhradí/koupí jednou provždy. To je velmi úlevné, protože v Čechách tomu tak často není a pronajímaná hrobová místa, u nichž není pravidelný nájem zaplacen, jsou přeprodávána dalším zájemcům.

Zklamání a objevy

 

Na katolické faře místo uložení mrtvého nenalezli, pouze opět sdělili datum úmrtí, které bylo známé již z návštěvy matričního úřadu. Po tomto zklamání se otec přesunul do ulice, kde dědeček bydlel a vedl svou malou restauraci, která tam pod stejným jménem - Joey´s Place (jmenoval se Josef a joey znamená i klokánek) fungovala i v roce 2009. Noví provozovatelé byli milí, ale samozřejmě nic o zdejší dávné historii nevěděli.

 

 

 

 

Zvolil tedy jinou strategii, která po něm musela vyžadovat dost odvahy. Obcházel okolí a zahlédl-li někoho staršího, kdo by mohl pamatovat dobu před více než padesáti lety, začal mu účel své cesty vysvětlovat a ptát se po dědečkovi. Žádného pamětníka bohužel nenalezl, ale seznámil se s milou starší italskou paní a její rodinou, s nimiž byl pak až do své smrti v kontaktu.

Finále

Nebyl si jistý, jakými cestami může dále postupovat, a tak se opět obrátil na katolickou farnost. Zde začali skutečně intenzivně pátrat a nakonec pohřeb i místo uložení dohledali. Příznačnou ironií totiž bylo, že jejich záznamy obsahovaly chybu v českém příjmení a ta způsobila, že při předchozí návštěvě informaci nenalezli. Po ověření dat však bylo jisté, že nyní objevili správný záznam. A tak přesně 20 dní po svém odletu z Čech, který se uskutečnil 21.2.2009, a po 60 letech, kdy naposledy svého otce viděl, mohl náš otec hrob dědečka navštívit. Hrob byl samozřejmě neupravený a zpustlý, ale důležitý bylo, že existoval!

Otec dal zaplatit novou náhrobní desku, ta byla vyhotovena až po jeho odjezdu, protože mu již vypršela doba pobytu. Kvalitu provedení pak nejen zdokumentovala kamenická firma v zaslaných fotografiích, ale rovněž osobně zkontrolovala italská babička s rodinou a zaslala i hezkou fotografii, na níž sedí u hrobu.

Když jsem o šest let později tuto rodinu informovala o otcově úmrtí, odepsali mi, že na tento hrob zanesou květiny.

 

Kniha pro starší a pokročilé?

Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano (...trotzdem Ja zum Leben sagen: Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager), první vydání v r. 1946.

 

Kniha pro starší a pokročilé?

Kniha  Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano….. z roku 1946 je silnou výzvou, se kterou se čtenář nesetkává často. Její cesta k němu není snadná. Napadají otázky:

Proč to podstupovat, když se jedná o deprimující téma koncentračního tábora? Nebude to úplně depresivní? A je pravda, že autor knihu sepsal během dvou týdnů?, to pak nebude asi propracovaný text…

Musím říci, že kniha je mi sympatická úsporností, skutečně se jedná o věcné shrnutí tématických okruhů života v táboře, není tu nic nadbytečného, nic samoúčelně brutálně vykresleného, jedná se o střízlivý popis se silným duchovním přesahem. Titul s podnázvem Psycholog prožívá koncentrační tábor obsahuje 3 stěžejní části: První fáze – Přijetí do tábora, Druhá fáze – Život v lágru, Třetí fáze – Po osvobození z lágru.

Autor popisuje v knize i to, jak se na její pozdější publikaci po skončení války (toužebná vize všech vězňů) cíleně upnul a umožnilo mu to lépe snášet nekonečné strasti. Určitě je zajímavé, že Frankl byl povoláním psychiatr (i psycholog), jehož židovský původ nasměroval bohužel právě do Osvětimi. Promýšlení obsahu knihy, které autora udržovala nad hladinou zoufalství, potom pro mě rehabilituje kratinkou dobu sepsání knihy. Ano, kniha není podrobná, ale je plně dostačující pro pochopení situace i autorových postojů.

A přesto říci životu ano… je i mimoděkým doplňkem známé knihy Továrna na smrt, jejímiž autory se stali dva uprchlí vězňové Erich Kulka a Ota Kraus (otec známého moderátora). Kdo se setkal s Továrnou na smrt, ví, jak je kniha  precizní v detailech, protkaná mnoha výpověďmi svědků a rekonstrukcí map a plánků. Frankl volil jinou cestu, cestu psychologicky postojovou.

A o co v knize hlavně jde?

Jedná se o logoterapii, léčbu smyslem (mnohovrstevnaté řecké slovo „logos“ je i výrazem pro smysl), který se dá naleznout v každém prostředí. Hraje se o kvalitní esenci bytí, zahrnující možnost volby – svobodné vůle ke smyslu v každé situaci, tedy i v koncentračním táboře. Má pozitivní náboj, vyzývá ke smířlivosti, odvrací od pomsty.

Souhrnně knihu hodnotím jako velmi přínosnou, myslím, že obsahuje dostatečně pozitivní poselství navzdory negativnímu kontextu. Uvítala bych v ní více konkrétních informací, provázání s denní praxí, realistické půtky a konflikty mezi spoluvězni, kteří jsou zde idealizovaně popisováni jako „kamarádi“. V tomto ohledu se však musím obrátit k Arnoštu Lustigovi či zmíněné Továrně na smrt. Frankl prostě setrvává ve své pozitivní percepci negativních reálií. A ano, touto knihou čtenář dospívá…

 

 

Krásné vánoce a šťastný nový rok všem lidem dobré vůle

přeje Melancholikův svět

 

Odpouštění - Opouštění 2

Odpouštění je jedna z nejnáročnějších a nejdůležitějších dovedností, které se musíme v životě učit. Vztahuje se na všechny, stěží se najde výjimka. Schopnost odpouštět sice patří k osobnostní vyzrálosti, v dětství vnutknutým morálním hodnotám a pozdější naučené praktické snaze o smírné řešení, ale nejvíce a především se vztahuje k základní úctě k sobě i druhým.

 

Zní to samozřejmě, ale málokdo umí v praxi skutečně odpustit, ne pouze nuceně odklonit pozornost, vyložit si věc jako malichernou či pro nalezení úlevy zkarikovat protistranu. Rovněž řešení tvrdým (proti)výpadem s následujícím monologem o prominutí a zapomenutí nebývá často také pravým odpuštěním. Skutečné odpuštění musí vždy vycházet z úcty a péče o sebe i druhé. 

 

PRAXE:

 

V psychodramatické technice rodinných konstelací je jedním z klíčových kroků žádost o odpuštění. Ta probíhá nejen verbální omluvou, ale i hluboce provedenou úklonou. Jak ten, kdo ji koná, tak i ten, kdo ji přijímá, se až tímto fyzickým aktem propojí s pravými pocity pokory a odpuštění.

 

Cvičení podle Louise Hay:

1. Představte si osobu, kterou nesnášíte a která Vám ublížila, do všech detailů. 
2. Když se její obraz ve Vaší mysli ustálí, začněte si pomalu představovat, jak ten druhý prožívá příjemné zážitky a vypadá u toho šťastně (ano, skutečně to jde!). 
3. Když se vzápětí začnete trochu uvolňovat a cítit částečně pozitivní emoce, v ten moment v duchu řekněte: „Odpouštím Ti, jsi volný a i já jsem volný!"
4. Za chvilku si ve stejně příjemné situaci představte sebe. Pořádně si tu představu užijte. Dobra je pro všechny dostatek!

Je třeba vytrvat alespoň 5 minut a člověku se začne pomalu ulevovat. Ideální je cvičení opakovat po dobu několika dní za sebou.

Odpouštění - Opouštění

 

Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.

 

Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.

Pohádka tisící a druhé noci

Další příběh Zeleného džina zavřeného v lahvi: poučný příběh

Zelený džin byl kdysi před dávnými věky přemožen mocným kouzelníkem, zmenšen na velikost piditrpaslíka a uzavřen do lahve. Arabský chlapec pak tuto lahev našel a otevřel. Džin z lahve uprchl, zvětšil se do své původní obrovité postavy a začal chlapce ohrožovat. Ten se však nezalekl a po kratší diskusi džina přesvědčil, že za své osvobození je mu povinen sloužit. Džin se tedy vrátil do lahve, odkud ho chlapec v případě potřeby vypouštěl a používal na své cestě za štěstím jako tajné zbraně proti nepřátelům. Když chlapec svého štěstí dosáhl, džin získal definitivně svobodu a s chlapcem se rozloučil.

Tak si to můžete podrobněji přečíst v pohádkách Tisíce a jedné noci. Pohádkový příběh má ale své málo známé smutné pokračování.

Zatímco chlapec pak šťastně žil až do své smrti, čili slovy Šeherezádinými, do doby, než pro něho přišla rozkoší ničitelka, shromáždění rozlučovatelka, paláců bořitelka a hrobů naplňovačka, se Zeleným džinem to šlo s kopce.

Proč jen jsme tak zlí?

Poslední dobou se mi sešlo několik pojednání o zlu a nenávisti. Se smíšenými pocity jsem se dívala na videa o Milgramově experimentu a zhlédla rozhovor Jana Krause s Tomášem Radilem, emeritním profesorem přeživším Osvětim-Březinku a věnujícím se fenoménu nenávisti ve společnosti, a prokládala obé seriálem Dům z karet (House of Cards).

 

Jak se stavíme k cizí bolesti?

 

Na tuto otázku odpovídá Milgramův experiment, sledující reakce dobrovolníků, kteří mají povinnost pod odborným dohledem a na cizí zodpovědnost ubližovat druhým lidem. Bohužel více jak 60 procent lidí se nedokáže zachovat správně a vědomě uštědřuje elektrické rány, které mají druhé stimulovat k vyšší koncentraci a paměti. Zní to jako nesmysl, protože nikdo by na tuto učební metodu nepřistoupil, ale jedná se o reálné výsledky šetření, které bylo poprvé provedeno v šedesátých letech na Stanfordské univerzitě a později mnohokrát opakováno s obdobným závěrem.

 

Odkaz ke sledování videa o původním experimentu: https://www.youtube.com/watch?v=1HcMWlnTtFQ

Starý cikán a čert (na motivy rumunské lidové pohádky)

Mnoho již vody uplynulo v Dunaji od té doby, kdy se stalo v daleké rumunské zemi to, o čem si budeme vyprávět. Vody byly tehdy čisté, ale plné vodníků, z lesů bylo slyšet volání hejkalů, na pasekách tančily lesní divoženky a čerti byli na světě častými hosty. Tehdy se uprostřed divokých hvozdů v údolí vedoucím Karpaty usadil cikánský tábor. Večer, když seděli nedaleko svých ubohých, plachtou zakrytých, vozů u ohně, který vrhal mihotavé stíny na stromy, za kterými se rozprostíraly hvozdy plné medvědů, vlků, jelenů, srnců a jiné zvěře, vyprávěli si o pověsti, kterou slyšeli, když projížděli městem Rimnicu Vilcea (Rimniku Vilčea). 

 

V nedalekých skalách je prý jeskyně plná pokladů, které tam ukryli loupežníci, kteří v tomto kraji kdysi řádili. Všichni ztichli a zamysleli se, jaké by to bylo, kdyby ten poklad nalezli: to by byl konec s nouzí a bídou, které na ně stále doléhaly.

Pražská potěšení k inspiraci

Jako původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:

 

 

 

1. Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
2. Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.

Pozdravy ze záhrobí (objevená povídka)

Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.

 

Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl," povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho."

„Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane," pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas."

 

Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.

Slova, která bych ráda více slýchala

Zkusila jsem si sestavit slova, která mám ráda a která nebývají často ke slyšení. Vyplynuly pro mě následující oblíbené kousky, které jsem si roztřídila do skupinek (slova mohou patřit i do vícero najednou), k eventuální inspiraci:

 

Krásná slova: mirabelka, milosrdnost/milosrdenství, kavalír, charleston a cotillion (tance), serenáda

 

Dobře znějící slova: koriandr, korida, karfiól, mizérie, karamela, markytánka, rumpál, jarmark, ryngle

 

Lidová slova: šejdrem/šíf, kramflek, potíž, fórový, ťapka, dušinka, špacír, dareba, marod

 

Slova starého rázu: poněvadž, kantor, šatlava, almara, tépich, humna, honorace, majstrštyk/kasaštyk, lapiduch, ondulace, vandrovat, kredenc, špajz, gróf/grófka

 

Poněmčelá slova: pajnlich (trapný), imrvére, zofort (ihned), šábovat, šacovat, nemít šajn, šaltpáka, šlauch (hadička), šponovat, ajnclík (jednolůžkový pokoj), vercajk, aušus (zmetek), hausnumero

 

Slova pro fajnšmekry: čúlisný (vypočítavý, i když jinde i bdělý), mít abcajg (činnosti bokem), vikslajvant, corso, šamstr, kabrňák, desperát, provinční, vzdorořeči, kromobyčejně, auroela

 

Slova učená: salamandr, kaskáda, kavalérie, feuilleton, valkýra (severská mýtická bojovnice), meandr, fraktál, litera

 

Slova pro znalce: petrachtace (putování bez jídla, peněz, domluveného noclehu), margareta (vzkazovací lístečky), meliorace

Takže zofort opusťte provinční ajnclík a jako kavalír špacírujte pro koriandr a karfiól na jarmark za humny, aby bylo co do kredence ve špajzu..

Poklona zvířatomilcům

Pocházím z prostředí, kde zvířata byla vždy ctěna. Slepice se nezabíjely, ježci byli vítanými hosty, na něž se myslelo se stravou, a závěrečné titulky byly kontrolovány, zda "při natáčení filmu nebylo zraněno žádné zvíře.". Vzpomenu-li na moji mámu, vidím ji, jak chová na klíně kočku nebo slepici, vzpomínám na babičku, jak se obrací v řeči na kocoura jako sobě rovného nebo mého otce nedůvěřujícího podnikům, kde nebyl povolen vstup se psy. Vzpomínám také na jednu událost:

 

Jak dostat ježka z jámy

 

Když jsme byly se sestrou malé a chodily do školky, objevily jsme v zahradě spolu s dalšími dětmi ježka uvízlého v hluboké díře. Školka byla krátce předtím dostavěna a zahrada nebyla ještě plně upravena. Bylo zřejmé, že se ježek sám z pro něj tak obrovské jámy nevysvobodí, ale vzít do rukou jsme se ho bály. Nevím, zda to někdo nahlásil, ale každopádně se celý den pozornost tímto směrem nestočila. My se sestrou jsme to pak k večeru pověděly naší mámě. Ta si s vážností vše vyslechla, připravila si pracovní rukavice, kbelík a společně jsme vyrazily ke školce. Prolezly jsme dírou v plotě, kterou jsme už se sestrou znaly. Máma ježka v rukavicích vytáhla, vložila do kyblíku a odnesla na druhý konec zahrady, kde jsme jej společně propustily. Byla to taková malá operace s velkým výsledkem, který potěšil nejen ježka. Bylo však pro ni nutné mít pochopení i pro lapálie tohoto druhu. Až později jsem pochopila, jak to bylo nevšední a ne každý rodič by se tak zachoval.

29 filmů, bez kterých by bylo na světě prázdněji (můj výběr)

 
1. Adelheid (1969): krásné herectví Petra Čepka a balada o osamělosti, únavě, starých vinách i lásce
2. Amélie z Montmartru (2001): životabudič pro hledání drobných radostí a velkých tajemství v každodenním životě
3. Anglický pacient (1996): láska a zrada v rozpálené poušti i příběh o pomoci, obětování a stínech minulosti
4. Casablanca (1992): moudrá královna romantických filmů a příběh o skutečně nečekané velkorysosti
5. Fanfán Tulipán (1952): Fanfán Tulipán=Gérard Philipe=vtipný a odvážný dobrodruh s šarmem
6. Farinelli (1994): zasazení překrásné Händelovy hudby do rivality hudebního i bratrského světa
7. Forrest Gump (1994): k dojetí stačí  již první pohled na snášející se peříčko
8. Jih proti Severu (1939): důstojně klasický film podle jedné z nejpoutavějších knižních předloh
9. Láska nebeská (2003): nejlepší druh vánočního cukroví