Krásné vánoce a šťastný nový rok všem lidem dobré vůle

přeje Melancholikův svět

 

Odpouštění - Opouštění 2

Odpouštění je jedna z nejnáročnějších a nejdůležitějších dovedností, které se musíme v životě učit. Vztahuje se na všechny, stěží se najde výjimka. Schopnost odpouštět sice patří k osobnostní vyzrálosti, v dětství vnutknutým morálním hodnotám a pozdější naučené praktické snaze o smírné řešení, ale nejvíce a především se vztahuje k základní úctě k sobě i druhým.

 

Zní to samozřejmě, ale málokdo umí v praxi skutečně odpustit, ne pouze nuceně odklonit pozornost, vyložit si věc jako malichernou či pro nalezení úlevy zkarikovat protistranu. Rovněž řešení tvrdým (proti)výpadem s následujícím monologem o prominutí a zapomenutí nebývá často také pravým odpuštěním. Skutečné odpuštění musí vždy vycházet z úcty a péče o sebe i druhé. 

 

PRAXE:

 

V psychodramatické technice rodinných konstelací je jedním z klíčových kroků žádost o odpuštění. Ta probíhá nejen verbální omluvou, ale i hluboce provedenou úklonou. Jak ten, kdo ji koná, tak i ten, kdo ji přijímá, se až tímto fyzickým aktem propojí s pravými pocity pokory a odpuštění.

 

Cvičení podle Louise Hay:

1. Představte si osobu, kterou nesnášíte a která Vám ublížila, do všech detailů. 
2. Když se její obraz ve Vaší mysli ustálí, začněte si pomalu představovat, jak ten druhý prožívá příjemné zážitky a vypadá u toho šťastně (ano, skutečně to jde!). 
3. Když se vzápětí začnete trochu uvolňovat a cítit částečně pozitivní emoce, v ten moment v duchu řekněte: „Odpouštím Ti, jsi volný a i já jsem volný!"
4. Za chvilku si ve stejně příjemné situaci představte sebe. Pořádně si tu představu užijte. Dobra je pro všechny dostatek!

Je třeba vytrvat alespoň 5 minut a člověku se začne pomalu ulevovat. Ideální je cvičení opakovat po dobu několika dní za sebou.

Odpouštění - Opouštění

 

Kdybych mohla získat nějakou novou bezchybnou dovednost, přála bych si umět odpouštět. Vím, jak je odpouštění důležité a lidské (lidé chybují a to je činí lidmi, ne bohy - to si potřebuji často opakovat), ale ve skutečnosti to u sebe i u druhých moc nevídám. Zvláště ženy si zažitá negativa pečlivě uchovávají v mysli do té doby, než se jim naskytne příležitost k bezpečné, plynulé a zúročené odplatě, která nezřídka zasahuje do zad.

Jiří Stránský, pro mě jeden ze skutečných chlapů, vždy odkazuje na básníka Jana Zahradníčka, se kterým také pobýval nějakou dobu ve vězení. Ten varoval před nenávistí, protože její první obětí se nevyhnutelně stává původní oběť sama. A to není intelektuální replika, protože s tak velkou bolestí a z ní se rodící nenávistí se asi skutečně nedá vyjít jinak, než se rozhodnout mezi dvěma opačnými scénáři dalšího žití, z nichž jeden spolehlivě vede do pekla.

 

Líbí se mi, jak v Schindlerově seznamu využívá hrdina při rozhovorech s odlištěným nacistickým důstojníkem Amonem Göthem důrazu kladeného na velikost odpouštějícího, vpravdě bohům se podobajícího imperátora. A Amon to s velkým zájmem poslouchá i si nacvičuje jakoby ledabyle velkorysé gesto rukou, kdy odpouští malým bídným neárijským podlidem - avšak až k činům jeho nová myšlenka nedosáhne. Tahle Schindlerova filmová hra s odpouštěním, a věřím, že v nějaké podobě musela probíhat i ve skutečnosti, je pravděpodobně jedním z nejzáslužnějších případů pochlebování v historii.

Pohádka tisící a druhé noci

Další příběh Zeleného džina zavřeného v lahvi: poučný příběh

Zelený džin byl kdysi před dávnými věky přemožen mocným kouzelníkem, zmenšen na velikost piditrpaslíka a uzavřen do lahve. Arabský chlapec pak tuto lahev našel a otevřel. Džin z lahve uprchl, zvětšil se do své původní obrovité postavy a začal chlapce ohrožovat. Ten se však nezalekl a po kratší diskusi džina přesvědčil, že za své osvobození je mu povinen sloužit. Džin se tedy vrátil do lahve, odkud ho chlapec v případě potřeby vypouštěl a používal na své cestě za štěstím jako tajné zbraně proti nepřátelům. Když chlapec svého štěstí dosáhl, džin získal definitivně svobodu a s chlapcem se rozloučil.

Tak si to můžete podrobněji přečíst v pohádkách Tisíce a jedné noci. Pohádkový příběh má ale své málo známé smutné pokračování.

Zatímco chlapec pak šťastně žil až do své smrti, čili slovy Šeherezádinými, do doby, než pro něho přišla rozkoší ničitelka, shromáždění rozlučovatelka, paláců bořitelka a hrobů naplňovačka, se Zeleným džinem to šlo s kopce.

Proč jen jsme tak zlí?

Poslední dobou se mi sešlo několik pojednání o zlu a nenávisti. Se smíšenými pocity jsem se dívala na videa o Milgramově experimentu a zhlédla rozhovor Jana Krause s Tomášem Radilem, emeritním profesorem přeživším Osvětim-Březinku a věnujícím se fenoménu nenávisti ve společnosti, a prokládala obé seriálem Dům z karet (House of Cards).

 

Jak se stavíme k cizí bolesti?

 

Na tuto otázku odpovídá Milgramův experiment, sledující reakce dobrovolníků, kteří mají povinnost pod odborným dohledem a na cizí zodpovědnost ubližovat druhým lidem. Bohužel více jak 60 procent lidí se nedokáže zachovat správně a vědomě uštědřuje elektrické rány, které mají druhé stimulovat k vyšší koncentraci a paměti. Zní to jako nesmysl, protože nikdo by na tuto učební metodu nepřistoupil, ale jedná se o reálné výsledky šetření, které bylo poprvé provedeno v šedesátých letech na Stanfordské univerzitě a později mnohokrát opakováno s obdobným závěrem.

 

Odkaz ke sledování videa o původním experimentu: https://www.youtube.com/watch?v=1HcMWlnTtFQ

Starý cikán a čert (na motivy rumunské lidové pohádky)

Mnoho již vody uplynulo v Dunaji od té doby, kdy se stalo v daleké rumunské zemi to, o čem si budeme vyprávět. Vody byly tehdy čisté, ale plné vodníků, z lesů bylo slyšet volání hejkalů, na pasekách tančily lesní divoženky a čerti byli na světě častými hosty. Tehdy se uprostřed divokých hvozdů v údolí vedoucím Karpaty usadil cikánský tábor. Večer, když seděli nedaleko svých ubohých, plachtou zakrytých, vozů u ohně, který vrhal mihotavé stíny na stromy, za kterými se rozprostíraly hvozdy plné medvědů, vlků, jelenů, srnců a jiné zvěře, vyprávěli si o pověsti, kterou slyšeli, když projížděli městem Rimnicu Vilcea (Rimniku Vilčea). 

 

V nedalekých skalách je prý jeskyně plná pokladů, které tam ukryli loupežníci, kteří v tomto kraji kdysi řádili. Všichni ztichli a zamysleli se, jaké by to bylo, kdyby ten poklad nalezli: to by byl konec s nouzí a bídou, které na ně stále doléhaly.

Pražská potěšení k inspiraci

Jako původní skoroPražák, respektive příPražák, bydlící kousek za Prahou a v Praze vše úřední a zdravotnické vyřizující, jsem Prahu znala ve skutečnosti jen zběžně, i když jsem si tehdy myslela opak. Ne, že bych se po letech v ní později strávených mohla považovat za znalce, ale jsou místa, která mě skutečně potěšila i dojala a tak je ráda předkládám:

 

 

 

1. Kapucínský Nový Svět na Hradčanech, když se zadaří projít uličkami v méně exponovanou hodinu. Pozorně jsem si tuto část prošla až po zhlédnutí filmu pro pamětníky s Františkem Smolíkem a Rudolfem Hrušínským (tuším Humoreska), který na toto místo také poukazoval. Uličky navazují na zahradu kapucínského kláštera při Loretě, kam jsem se dostala o mnoho let později a která je moc hezká a pečlivě uzavřená zdí. Sociální paradox vznikne přechodem z turisty se hemžícího Petřína zpět k Loretě a v případě možnosti i do bezpečně klidných klášterních prostor. Z dětství si vybavuji návštěvu loretánských jesliček při místním kostele Panny Marie Andělské (s ovečkami v životní velikosti) a moje máma ráda vzpomínala, jak jako studentka chodívala se spolužáky do hospůdky U zlatá hrušky, kterou tato oblast hraničí s civilizací.
2. Nynější park Ztracenka pod Karlovem, přístupný zespodu z ulice Horská. Dříve to byl zvláštní prostor s opuštěným dětským hřištěm (s prolézačkami) a strážní věží nad ním (je tam dodnes) z časů minulých. Vpravdě zapomenuté místo. Byla jsem tam často ve všední den po práci úplně sama až do pozdního večera (učila jsem se tam na zkoušku) a cítila jsem se tam výjimečně hezky osaměle a poklidně. Dnes je už park upravený, zcivilizovaný, stále má co do sebe, ale tehdejší kouzlo samoty pominulo.

Pozdravy ze záhrobí (objevená povídka)

Když se naše rodina naposledy rozloučila v obřadní síni na Olšanských hřbitovech se strýcem Emilem, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš nenápadný strýc měl zařadit mezi zjevení, která v hrobě nenalézají pokoje, či dokonce mezi upíry. Smuteční obřad proběhl bez velkého vzrušení a pláče. Strýc Emil již překročil sedmdesátku, děti po sobě nezanechal. Byl starým mládencem, žil osaměle a s rodinou udržoval jen minimální styky. Po skončení obřadu zůstal spíše pocit melancholie nad míjejícím časem, který do neznáma odnáší vše, co tvoří naše životy, než-li pocit náhlého a nezměrného žalu. Po pohřbu se rodina sešla v jedné restauraci, aby probrala všechny nové události, které se odehrály, neboť naše rodina se schází většinou jen na pohřbech. Nic mimořádného jsme se nedověděli, záhadné události teprve měly nastat.

 

Týden po pohřbu přišla poštou pohlednice s gratulací k narozeninám strýci Eduardovi, která byla podepsána strýcem Emilem. Eduard, Emilův švagr, byl dojat: „Chudák Emil! Ještě na smrtelné posteli si na mě vzpomněl," povzdechl si. „Ale je divné, že ta pohlednice šla tak dlouho."

„Asi někde zůstala ležet na poště. To se někdy stane," pravila teta Tereza. „Ale koneckonců gratulace Ti dorazila včas."

 

Tím by byla celá záležitost vyřízena a zapomenuta, kdyby v předvečer svátku tety Terezy 15. října nepřišlo další blahopřání podepsané opět strýcem Emilem. Od jeho smrti již uplynulo více jak sedm neděl a to se tedy nedalo vysvětlit zdržením na poště.

Slova, která bych ráda více slýchala

Zkusila jsem si sestavit slova, která mám ráda a která nebývají často ke slyšení. Vyplynuly pro mě následující oblíbené kousky, které jsem si roztřídila do skupinek (slova mohou patřit i do vícero najednou), k eventuální inspiraci:

 

Krásná slova: mirabelka, milosrdnost/milosrdenství, kavalír, charleston a cotillion (tance), serenáda

 

Dobře znějící slova: koriandr, korida, karfiól, mizérie, karamela, markytánka, rumpál, jarmark, ryngle

 

Lidová slova: šejdrem/šíf, kramflek, potíž, fórový, ťapka, dušinka, špacír, dareba, marod

 

Slova starého rázu: poněvadž, kantor, šatlava, almara, tépich, humna, honorace, majstrštyk/kasaštyk, lapiduch, ondulace, vandrovat, kredenc, špajz, gróf/grófka

 

Poněmčelá slova: pajnlich (trapný), imrvére, zofort (ihned), šábovat, šacovat, nemít šajn, šaltpáka, šlauch (hadička), šponovat, ajnclík (jednolůžkový pokoj), vercajk, aušus (zmetek), hausnumero

 

Slova pro fajnšmekry: čúlisný (vypočítavý, i když jinde i bdělý), mít abcajg (činnosti bokem), vikslajvant, corso, šamstr, kabrňák, desperát, provinční, vzdorořeči, kromobyčejně, auroela

 

Slova učená: salamandr, kaskáda, kavalérie, feuilleton, valkýra (severská mýtická bojovnice), meandr, fraktál, litera

 

Slova pro znalce: petrachtace (putování bez jídla, peněz, domluveného noclehu), margareta (vzkazovací lístečky), meliorace

Takže zofort opusťte provinční ajnclík a jako kavalír špacírujte pro koriandr a karfiól na jarmark za humny, aby bylo co do kredence ve špajzu..

Poklona zvířatomilcům

Pocházím z prostředí, kde zvířata byla vždy ctěna. Slepice se nezabíjely, ježci byli vítanými hosty, na něž se myslelo se stravou, a závěrečné titulky byly kontrolovány, zda "při natáčení filmu nebylo zraněno žádné zvíře.". Vzpomenu-li na moji mámu, vidím ji, jak chová na klíně kočku nebo slepici, vzpomínám na babičku, jak se obrací v řeči na kocoura jako sobě rovného nebo mého otce nedůvěřujícího podnikům, kde nebyl povolen vstup se psy. Vzpomínám také na jednu událost:

 

Jak dostat ježka z jámy

 

Když jsme byly se sestrou malé a chodily do školky, objevily jsme v zahradě spolu s dalšími dětmi ježka uvízlého v hluboké díře. Školka byla krátce předtím dostavěna a zahrada nebyla ještě plně upravena. Bylo zřejmé, že se ježek sám z pro něj tak obrovské jámy nevysvobodí, ale vzít do rukou jsme se ho bály. Nevím, zda to někdo nahlásil, ale každopádně se celý den pozornost tímto směrem nestočila. My se sestrou jsme to pak k večeru pověděly naší mámě. Ta si s vážností vše vyslechla, připravila si pracovní rukavice, kbelík a společně jsme vyrazily ke školce. Prolezly jsme dírou v plotě, kterou jsme už se sestrou znaly. Máma ježka v rukavicích vytáhla, vložila do kyblíku a odnesla na druhý konec zahrady, kde jsme jej společně propustily. Byla to taková malá operace s velkým výsledkem, který potěšil nejen ježka. Bylo však pro ni nutné mít pochopení i pro lapálie tohoto druhu. Až později jsem pochopila, jak to bylo nevšední a ne každý rodič by se tak zachoval.

29 filmů, bez kterých by bylo na světě prázdněji (můj výběr)

 
1. Adelheid (1969): krásné herectví Petra Čepka a balada o osamělosti, únavě, starých vinách i lásce
2. Amélie z Montmartru (2001): životabudič pro hledání drobných radostí a velkých tajemství v každodenním životě
3. Anglický pacient (1996): láska a zrada v rozpálené poušti i příběh o pomoci, obětování a stínech minulosti
4. Casablanca (1992): moudrá královna romantických filmů a příběh o skutečně nečekané velkorysosti
5. Fanfán Tulipán (1952): Fanfán Tulipán=Gérard Philipe=vtipný a odvážný dobrodruh s šarmem
6. Farinelli (1994): zasazení překrásné Händelovy hudby do rivality hudebního i bratrského světa
7. Forrest Gump (1994): k dojetí stačí  již první pohled na snášející se peříčko
8. Jih proti Severu (1939): důstojně klasický film podle jedné z nejpoutavějších knižních předloh
9. Láska nebeská (2003): nejlepší druh vánočního cukroví
   

Veliké věci velikonoc

Jaké je pro mne nejvýznamnější poselství jara a velikonoc?

Je to očištění předchozím 40-tidenním odříkáním. Skláním se před lidmi, kteří střídmost půstu dodržují.

Je to zázrak znovuzrození, kdy Ježíš vstal z mrtvých a hrob zůstal prázdný. Beránkova pokora byla povýšena.

Je to bolest, kterou Kristus prožil na kříži a která nezanikla v zapomnění.

Je to plodnost, která v tomto období nadchází, vidíme ji v symbolech obnovující se přírody kolem nás.

Ale nejvíce je to síla, která ochraňuje. Slunce se nachází v silném Beranu, 21. březen je keltským svátkem odolného Dubu, nastává převaha světla nad nocí. K silným se ale vždy váže povinnost ochrany slabších. Síla přináší skutečné prvenství pouze tehdy, když se dokáže proměnit v dobro ostatních, ne jen své.

Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 5. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je pátá z nich: 
Pátá lítost: Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější.
 

Manažerka (posledního) roku

Autorka se začíná seznamovat s paní Rosemary, manažerkou globální korporace, které je osmdesát let. Jedná se o skutečně, a to nejen ve své generaci, výjimečnou ženu. Je hrdá, finančně štědře zajištěná, vědoma si svých

Čeho před smrtí nejvíce litujeme: 4. pozdní lítost z paliativní praxe Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je čtvrtá z nich: 
Čtvrtá pozdní lítost: Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli.

Událost jednoho večera:
 

Autorka v domově důchodců, kde dočasně pracuje, poznává paní Dorris. Ta prožívá smutný úděl osamělého stáří, nikdo ji nenavštěvuje a personál, i když působí profesionálně (jedná se o zařízení vyššího standardu), skutečné  bezprostřední vztahy nezastoupí. Autorka, která pozoruje Dorrisinu skleslost a smutek, se ji snaží zapojit do hovorů. Při jednom z nich se jí podaří Dorris přesvědčit, že by se mohly společně pokusit nalézt  a zkontaktovat její čtyři dávné dobré přítelkyně, o kterých se několikrát ve svých vyprávěních zmiňuje. Roky o nich již ale nedostala zprávu a vůbec neví, zda jsou vzhledem k vysokému věku ještě naživu. Po delším pátrání se skutečně zadaří kontakty na staré paní, resp. jejich příbuzné, objevit.

Dvé sněženek

Sněženka od J. V. Sládka

Pamatuji si, jak jsem byla kdysi překvapená (ne tedy do té míry, aby mě to donutilo číst), jak se Sládek obecné (mé) představě o básníkovi vymykal. 

Žil dva roky v Americe, krátce po občanské válce, kde se živil kromě občasných učitelských vstupů (ty v životopisech  vyznívají lépe) převážně jako námezdní dělník na stavbě železnice. Na rozdíl od později příchozího a nesporně blahobytněji pobývajícího Dvořáka

Čeho před smrtí nejvíc litujeme: Třetí z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, bývalá zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)", kterou osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Autorka vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí. Pomocí příběhů pak uvedla pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali všichni terminální pacienti. Zde je třetí z nich: 

Třetí pozdní lítost: Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city.

Autorka se začíná starat o Jozsefa, který přišel do Austrálie spolu s manželkou z Evropy. Je mu 94 let a přežil holocaust. Mohlo by se zdát, že Jozsef, který má stále jasný rozum, musí být vzhledem k věku a výjimečným zkušenostem se svojí situací vyrovnaný. Jeho rodina se mu snaží vytvořit co nejlepší podmínky, pravidelně ho navštěvují děti i vnoučata. Všichni mu ale svorně zamlčují, že umírá. Jozsef brzy sám zjišťuje, jaký je  stav věcí, snaží se ale také své poznání před rodinou skrývat.

 Nutí se jíst svá dříve oblíbená jídla, která mu manželka připravuje s opakujícím se ujišťováním, že po nich zesílí. Role, již hraje, ho stále více vysiluje, stává se  podrážděným, začíná se i domnívat, že jeho nejpozornějšímu synovi jde v prvé řadě jen o peníze.

Pokusy s písmeny

Lze se zkrocenými písmenky zručně nakládat? Nebude to tak lehké, ale lze to zkusit. Mám moc ráda písničky Vlasty Redla a také jeho (i když je prý jen spoluautorem) zručně sestavenou básničku pouze se slovy začínajícími na H. To je skutečně pěkný háčkový řetěz. Složit text na daná písmenka se jeví být sice těžké, ale teoreticky realizovatelné. Tak jsem to zkusila, potrápila jsem se sice, ale odhodlaně jsem poskládala následující:

Pokus první abecední:

 

ANDĚL BYL CELÝ DOJATÝ, EMOČNĚ FRUSTROVANÉ GRIMASY, HORLIVĚ CHTĚL I JINAK KLIDNÉ LIDI MÁMIT NAIVNÍM ODHODLANÝM POUŽÍVÁNÍM QUENIJŠTINY*, ROMANTICKY SE TRÁPIL USTARANÉHO VÝRAZU WALTZEM XYLOFONNÍM YARDY ZDOLAT.

Pokus druhý abecední:
 

ANIČČINA BABIČKA CÍTILA DIVOKÝ ELÁN FALEŠNĚ GOSPEL HLAHOLIT, CHORÁLNĚ INTONOVAT JAKO KDYŽ LADIČKA MÍJÍ NOTU, OSAMOCENÝ PLACHÝ QUAKER ROZUM SMUTNĚ TRATIL, USOUŽENĚ VOLAL: WATERLOO, XANTIPA, YANKEEOVÉ, ZÁHUBA!

Pokus třetí háčkový:

HISTORIK HOVOŘÍ: HLE, HUS HÝŘIVOST, HANDLY, HAMPEJZY, HANDRKOVÁNÍ HANIL. HODNÍ HOŠI HO HÁJILI, HRÁDEK HOUFNĚ HLEDALI. HANBIVÉ HODNOCENÍ HROZILO HONORACI. HUSA HUBOVALI, HROBEM HROZILI, HYNOUT HOŘENÍM HO HNALI.
HEROJOVÉ HNED HUSITSKÉ HNUTÍ HOTOVILI. HELMICE, HALUZE HMATALI, HŘÍCHY HATILI, HALAPARTNOU HBITĚ HRDLA HYZDILI. HOPEM HODINY HRKAJÍ. HNĚV, HLAD, HÁDKY HUSITY HÝBOU. HNUTÍ HNIJE, HISTORIE HO HUBÍ. HRDINY HLÍNA HALÍ. 

* vznešená elfština (musela jsem si to dohledat:-))
 

A ještě jedno rčení, které mám ráda (asi kvůli babičce, jejíž častá otázka cílila na znalost názvů kravských žaludků, jen pro pořádek: bachor, kniha, čepec, slez): KRÁVA I VŮL KNIHY MAJÍ, PŘEC ČÍST NEUMÍ.

 

Druhá z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Bronnie Ware, někdejší australská zaměstnankyně domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Knihu, s dnes již ne až tak průlomovým tématem, osvětluje laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků, kterých nabyla při přímých rozhovorech s nemocnými. Vypozorovala nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterými se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní. Zde je druhá z nich:

 

Druhá pozdní lítost: Neměl jsem pracovat tak tvrdě.

Autorka se v rámci svých povinností ošetřovatelky seznamuje s devadesátiletým Johnem, bohatým vdovcem. John se udržuje ve, na svůj věk nevídaně dobré, fyzické i psychické kondici, má sebevědomí, nebrání se užívání elektroniky, snaží se stále setkávat s přáteli i bývalými obchodními partnery. Také v sobě nezapře někdejšího milovníka luxusu a pozornosti věnované jeho osobě, a tak svoji ošetřovatelku poté, co ji přiměje obléci si nové šaty, přivádí do vyhlášené restaurace. Zde ji šťastně a okázale představuje svým známým jako přítelkyni. I když je tato etuda trochu netradiční, věřím, že autorka díky ní prokázala laskavost muži, jemuž zbývá pro světské potěchy jen krátký čas.

John slábne, vše jej vyčerpává a vycházky do společnosti začínají být nad jeho síly. S postupující závislostí na péči druhé osoby se více otevírá a postupně tak opouští obraz vždy úspěšného a šarmantního muže s nadhledem.

První z pětice pozdních lítostí Bronnie Ware

Jak podotkl Marek Uhlíř, ředitel Cesty domů, v úvodu k filmu o paliativní péči na předloňském festivalu dokumentů Jeden svět, většina lidí na konci života smutně pronáší věty typu: "Já jsem věděl, že umřu, ale kdybych věděl, že SKUTEČNĚ umřu, tak bych...." Jejich bolest je neoddiskutovatelná, ale třeba by některé věci skutečně mohly být jinak a nebo taky nemohly. O smrti a umírání se moc nemluví, působí to negativně, pateticky i trapně, čemuž i tak často ve skutečnosti je, a i když jsem si sama odžila úmrtí rodičů i prarodičů, tohle téma z opatrnosti také příliš nevyhledávám.

Bronnie Ware, bývalá ošetřovatelka domácí služby paliativní péče, vydala roku 2011 otevřenou a lidsky nezvykle moudrou knihu "Čeho před smrtí nejvíce litujeme (Top Five Regrets of the Dying)". Jakkoliv není v této oblasti průkopnicí či mimořádně erudovanou autorkou a některé pasáže knihy jsou příliš dlouhé a zabývající se zbytečně vedlejšími zážitky i je na nich poznat, že byly původně psány pro blog, vše prozáří laskavá a upřímná snaha o skutečné předání poznatků. Vypozorovala u klientů, se kterými pracovala, nejčastější okruhy pozdních lítostí, které s ní probírali. Popsala pomocí příběhů pětici témat, se kterou se v různých variacích potýkali bez ohledu na stáří všichni nemocní.

Pozdně vzpomenutý Arnošt Lustig

27. leden byl dnem památky obětí holocaustu, ačkoliv datum přibližně vím i jsem o něm mluvila se známou, den jsem přešla. Neplánovala jsem udělat nic výjimečného, jen bych vzpomněla společně s dalšími ve stejný čas, což beru trochu jako slušnost. Se zpožděním mi tak vytanul na mysli můj milý Arnošt Lustig, kterého mám s tímto tématem pevně spojeného jako nádhernou přeživší bytost, plnou víry a radosti, u které plně platí nomen omen.

Když v roce 2011 zemřel, mezi jiným jsem si uvědomila, že tak pozbyla smyslu i má malá naděje, že bych se jím nechala někdy posoudit. Říkával, že ve svém poosvětimském životě vždy dokáže charakter a spolehlivost člověka určit okamžitě a já mu věřila. A myslím, že je stěží na světě většího vyznamenání, než kdyby pan Lustig člověka shledal dobrým. A pohanu by šlo celkem dobře unést s vědomím 99,9-tiprocentní pravděpodobnosti lidské obyčejnosti, protože jen v neobyčejných časech je potřeba lidí neobyčejných.